Žila v jednom papírnictví. Zvláštní na ní bylo to, že ačkoli byla pták, dokázala měnit své zbarvení podle barvy papíru, ve kterém měla své hnízdo. Poslední dobou už dlouho žila mezi balícím papírem, takže její zbarvení bylo bílé, nebo lehce nažloutlé až našedlé. O Vánocích se obvykle stěhovala do role červeného vánočního papíru, takže pak byla červená, někdy s malými zlatými hvězdičkami. Živila se převážně lepidlem a černou tuší.
Vystoupil jsem z vlaku a zapálil si cigaretu. Klesal jsem tmou k domovu a vychutnával si nejlevnější tabák. Takhle na čerstvém vzduchu jsem si opravdu užíval každé popotáhnutí. To nebylo jako v místnosti, kde kouř štípe do očí.
Právě skončil týden, kdy jsem se učil být pasáčkem ovcí a koz. Jsem nesmírně unaven, ale zároveň vděčný a bohatší - o zjištění, že takové stádo je vlastně dokonalý ogranismus, co dokáže dělat naschvály.
Jakožto ekologicky vzdělané dívky, třídíme se spolubydlící na kolejích odpad. Inu stalo se, že do krabice s papírem nebylo možno ani tou největší silou vpravit další kus a hromada plastu taktéž přesáhla své meze.
Při vývoji světa se neustále střídá vznik vývoj a zánik. Toto pravidlo jsem si oživil při svých nedávných cestách. Proto jsem se rozhodl napsat článek o čtyřech odstavcích a úvodu o tom, kde jsem v poslední době všude byl...
Ctěný (a poněkud dotěrný, pardon, pardon) šéfredaktor Mlýnku si před pár dny na mě vzpomněl – že prý aby bylo zaznamenáno, že akce byla, když Campanula nemá kroniku. To bych chápala, ale proč jako zrovna já? Jsem opravdu spíše nepsavec. Tedy se vám, čtenáři, omlouvám, ale jak vidíte, nemůžu za to. A taky by mě, vážený pane šéfredaktor, zajímalo, proč jste si vzpomněl až měsíc poté, kdy už v hlavě mám jen pár povšechnějších dojmů a podrobnosti jsou fuč. Ach jo, zkusím, co vydoluju z paměti...
Motto: Kořením řek jsou jezy. Vodák si obvykle pamatuje svůj první jez, dále jez, na kterém se udělal, i když nemusel, jez, na kterém se neudělal, ač mohl, ten mizernej jez, kde protrhl loď a dále samozřejmě také všechny ostatní jezy.
(Zdeněk Šmíd, Proč bychom se netopili)
Bylo jaro. Tedy bylo na stránkách kalendářů, nikoli na stráních v přírodě. Zatímco z kalendářů se usmíval třetí jarní týden a ušklíbaly svátky jara – Velikonoce, na stráních druhdy tak milé krajiny bylo nevlídno, protože mokro. Pršelo a pršelo, již téměř měsíc. Po celý ten měsíc se vodák Hlupák neúnavně domlouval se svým háčkem – vodáčkem Chudáčkem, že tedy tenhle víkend určitě pojedou, že si vyrazí pořádně zapádlovat na Střelu. Jenže pršelo a pršelo.
Je už holt taková doba. Ta spousta stánků s vonnými tyčinkami, indickými slony, Kámasútrou na CD-ROMu a jiným typicky etno asijským tovarem neklamně svědčí o tom, že v Brně opět nastanou tradiční české Vánoce. Slova jako solidarita, pomoc, radost, zázrak, se skloňují ve všech pádech a občas se něco z toho nedej bože i uskuteční, nejednou to nesporně jest. A už vznikly stohy úvah, o tom kolik z té pomoci je míněno upřímně, kolik radosti je, inu, zvyk a kolik solidarity je pucování image. Ale mně vám poslední dobou vrtá v hlavě ten zázrak…
Ahojte všichni moji příznivci, kamarádi a podporovatelé, dneska Vás nebudu štvát nadšenými výkřiky, jak je tu všechno skvělé (kolem samí zajímaví lidi, spousta příležitostí k procvičováni cizích jazyků a poznávání odlišných kultur, zajímavá škola, prostředí celkově velice inspirativní, slíbili nám vymalovat kuchyň a koupelnu, zdraví i kolo zatím slouží a i to počasí se celkem drží), ani Vás nebudu otravovat výčtem všech věcí, které mne štvou nebo se zrovna nedaří (kolem spousta podivných cizinců, kterým pořádně nerozumím, v jednom kuse prší nebo to aspoň vypadá, že pršet bude, zasekává se mi zámek na kole, každý den šlápnu do té hluboké kaluže pod schody do knihovny, došla mi pasta na zuby a ještě k tomu na BBC přestali dávat Simpsonovy!)... ne, dneska si to opravdu odpustím. Dneska Vás čeká něco jiného. Co?
Bylo, nebylo, za devatero lesy, sedmero horami a patero řekami odedávna stála malá vesnice. A v té vesničce, jak už to tak bývá, žili lidé a mezi nimi Chytrý Honza. Když byl Honza malý kluk, hrával si s ostatními dětmi, když pak však rostl a chytřel začal místo dětských her stavět zavlažovací kanály, přehrady, rybníky, cesty, stezky, mosty a zkrátka cokoli ho napadlo… Byl šťastný, lidově řečeno vyblbnul se a ještě byl lidem ve vesnici užitečný. Jeho velkým snem však nebylo budování kanálů a cest… Náš Honza totiž nebyl žádný troškař, milé děti, jeho největším snem bylo postavit si atomovou elektrárnu… Tato touha byla den ode dne silnější a tak se Honza jednoho dne rozhodl jít do světa a zkusit si svůj sen splnit. Maminka mu ještě stihla sbalit na cestu pár buchet a Honzík už šel do světa.
Jak jistě všichni z vás vědí, milé děti, kdesi uprostřed malého kontinentu zvaného Evropa žije odnepaměti takový zvláštní, ba přímo divný národ Čechů… Od všech v okolí žijících národů se Čechové liší takovou drobnou (snad i zanedbatelnou) maličkostí. Čechové totiž nevolí do svého čela ty nejbohatší, ani ty nejmocnější, ba ani nejkrásnější, nejchytřejší, nejznámější, nejvlivnější, nejvzdělanější, nejpřijatelnější, nejváženější, nejstarší, nejzkušenější, nejschopnější, nejtalentovanější či nejmoudřejší… Možná se teď ptáte, milé děti, koho vlastně ti divní Čechové uznávají. Odpověď na tuto otázku je opravdu překvapivá: Čechové nejvíce uznávají a do svého čela odnepaměti volí ty nejhloupější. Příkladů existuje nespočet. Uveďme třeba hloupého Honzu, který poté, co skolil draka či jinou stvůru, dosedl na královský trůn a vládl dobře a spravedlivě až do své smrti, či Jeníka II. Hloupého a další… Já vám, milé děti, budu vypravovat pohádku o hloupé princezně.
