Umění fejetonu

Fejeton možná není žánr pro mladého člověka. Moudrost a vyrovnanost zralého věku, jistá smířenost, odstup, pochopení pro lidské a světské – to je asi to potřebné pozadí, jenž teprve dovolí psát o roubování jablůněk a přitom o obecně lidském, existenciálním, podstatném. Avšak nesmlouvavost mládí, rezolutnost, upřímné rozhořčení – i kdež! S tím se dá psát tak manifest.

Pět kilometrů není pravda mnoho, ale byla tma a co chvíli jsem zakopnul. Doběhová vlna endorfinů téma nevyplavila. Ale manifesty mi mnoho neříkají, a umanul jsem si fejeton. A tak jsem si uvařil zelený čaj a nemůžu než být tu s tím, o čem nechci psát.

V pondělí večer vysílává Česká televize pořad Reportéři. Tuším tam jsem před časem zhlédl reportáž o jedné akci organizace Svoboda zvířat. – Už v Praze kamera sleduje skupinu aktivistů, jak vlakem odjíždějí do jakési vesnice. Akce je výtečně mediálně zvládnutá. Vedle televize jsou zde ještě další reportéři, nejspíš z regionálního tisku. Mladý je a sympatický tiskový mluvčí Svobody, když mluví na kameru. Ve vsi hospodaří chovatel kožešinového zvířectva, norků, nutrií, nevím – muž možná již důchodového věku. To kvůli němu vážili aktivisté do obce cestu. Neskrývá se. Na návsi snaží se sám diskutovat se shlukem, vzdoruje deseti dvaceti hlasům, které diskutovat nepřišly. Je možné, že si pamatuju dobře, že těm naproti sobě nenadává?

Z desetiminutové reportáže neposoudím, jak dlouho akce trvala, rozhodně však měla několik dějství. V jednu chvíli se ti lidé prodírají křovím, aby snad od lesa pronikli ke klecím zvířat. „Upozorňuju vás, že jste na soukromém pozemku!“ Aktivisté se zastavují. Z návrší opět pokřikují na majitele. Ten se stále snaží odpovídat, jakoby snad mohlo jít o dialog, že podniká v souladu se zákonem. No protože je zákon špatnej, jdou hlasy dolů. – Kamera ukazuje klece se zvířaty. Nic v tom ale nevidím, je mi to stejné jako kdyby to byly voliéry s andulkami, a ty mi nevadí. Zato v půvabné tváři aktivistky, kterou si kamera vybrala pro detail, protože vypadá o tři roky mladší než ve skutečnosti je, vidím... nenávist? A pak další dějství. Náš muž stojí proti davu, jeden skupinový kolem něj obchází v bezprostřední blízkosti a křičí na něj přes megafon "Žižka je vrah", dav skanduje s sebou "Žižka je vrah" (samozřejmě příjmením toho muže). "...je vrah", "...je vrah"... Křičí to i ta aktivistka s půvabnou tváří? – "Děkuju vám, že jste jiní", pronáší na rozloučenou k hloučku aktivistů organizátor a pak už reportáž končí.

Možná by mohla v nějakém občanském časopise existovat rubrika dohlížející v zájmu environmentálního hnutí na environmentální hnutí, kam by někdo pořádněji napsal to, co já v předchozím odstavci. Také by si tam třeba mohli všimnout aktivit Vachlera s jeho hloupými billboardy. – "Tímto ví o nich slušní lidé své; distancujme se od nich." Někdo by takto psát měl. Já ne. Na to jsem tou reportáží příliš vykolejen.

Kurva, kde se bere to zlo?! Jak to, že ti lidé se dopouštějí nechutného, zbabělého psychického teroru na člověku a ještě jsou na sebe hrdí? Jak to, že mají soucit se zvířetem, ale nedobrali se k němu přes soucit s člověkem? Jak to, že širší kontext je jim zřejmě docela nedostupný? Jaká vede cesta k urputné nenávisti mladého člověka? Copak se opravdu takhle – takhle snadno – rodí zlo?

Milý Petře, tak to je, jen jsi tomu nedorostl.

Tak vidíte: fejeton není žánrem pro mladého člověka. Zkusím běhat víc.