|
Nejen za okapyVydáno dne 12. 12. 2003 (3114 přečtení)Je už holt taková doba. Ta spousta stánků s vonnými tyčinkami, indickými slony, Kámasútrou na CD-ROMu a jiným typicky etno asijským tovarem neklamně svědčí o tom, že v Brně opět nastanou tradiční české Vánoce. Slova jako solidarita, pomoc, radost, zázrak, se skloňují ve všech pádech a občas se něco z toho nedej bože i uskuteční, nejednou to nesporně jest. A už vznikly stohy úvah, o tom kolik z té pomoci je míněno upřímně, kolik radosti je, inu, zvyk a kolik solidarity je pucování image. Ale mně vám poslední dobou vrtá v hlavě ten zázrak…
Žil – byl (a snad stále žije – je) v jednom poutním místě v jedněch jižních Čechách jeden pan farář. A že jsme mu zametli dvoreček, nechal nás přespat na faře, a ráno ať přijdem, že nám ukáže to uprostřed toho dvorečku, totiž kostel. Nevyužijte toho, když je to zadarmo, i šli jsme. Málokdy potkáte člověka, který dokáže tak zaníceně povídat. Vyprávěl, že ten kostel, to je vám věrná kopie jiného, který na mou duši někde v Itálii v nějakém století, přenesli andělé odněkud někam, dokonce, nelžu vám, přes moře. (Fakta jsem holt neudržela, ani tou Itálií si nejsem vůbec jistá, ale to je naprosto jedno.) A do dneška tam stojí. Zázrak, děti. To je, co?! A tenhle je dokonalá replika, i tady ta prasklina, jak ráčíte vidět, že, ta vznikla totiž právě při tom přenosu, všechno jako originál. A ten začernalý strop, tady tedy nikdy nehořelo, to v tom původním přece… Na památku zázraku. A to mi tu máme dnes a denně. – Málokdy člověk do svého vyprávění tolik vkládá, tolik ze sebe o nějakém kostelíku, až mu z toho plápolají uši nadšením. Ale to skoro vypadá… On celé té směšné historce… Ale ne. No jo, on tomu, chudák, rozumupozbyv, on tomu se vším všudy věří! A to působil tak inteligentně a vzdělaně. A takovejhle blábol spolkne i s navijákem. A já si myslela, že to povídá jako kunsthistorickou perličku, dějepisnou úsměvnost a on tomu fakt věří. A celému svému projevu nasadil korunu výzvou, abychom se nezapomínali často modlit za křižáky, neboť tito správní hoši si zaslouží naši bezmeznou úctu. – To zrovna! A vůbec stačilo mi, nashledanou. A zanechali jsme pana faráře v bludech a v kostelíku, kde jsou zázraky na denním pořádku. Ono se to řekne – zázrak. Je to přípustné, alespoň jako možnost? Třeba kdysi se něco stalo, nebo by se teoreticky stát mohlo, někde dost daleko od nás. Ptám se lidí, a často se shodneme. Zázrak – ale jo. V takových těch otázkách typu vejce nebo slepice, šmodrchání DNA, v časově i prostorově bezpečně vzdáleném nesmírnu, abstraktní, metafyzický zázrak – tomu není až tak těžké uvěřit. Ano, pokud si to neodporuje s fyzikou a selským rozumem, pokud k tomu nepotřebuju znovu přehodnocovat své vnímání světa, tak se mi snad ani nikdo nebude smát. Ale promiňte, stěhování kostela, andílci – nejnesmyslovatější nesmysl! A při tom se dá tak elegantně vysvětlit lidovou slovesností: horké jižní odpoledne, Talián nemá do čeho píchnout, i vymyslí si historku o zázraku, a jelikož máme temný středověk, ono se to chytí. Jenže, důstojný pane, máme 21. století. Věřte si na zázraky, ale trochu racionálně, ne. Na co andílky. Vždyť to onehdá v sedmdesátých soudruzi na Mostecku taky zvládli. Dobrá, nebylo to přes moře,ale po kolejích, dobrá, taky jsem to neviděla, ale učili mě, že za komunistů bylo všechno možný. Přesto mě to nepřestává potkávat a provokovat. On tomu na mou duši… Už jenom pomyšlení, že to lze (bez duševní poruchy). Nevěří on taky náhodou na bezhlavou kobylu… On si tomu prostě věří. Je to proti přírodním… Pomyšlení, že se lze takhle povznést nad všechno to očividné – kostel je těžkej, vězí pevně v zemi – nad všechnu tu fyziku! Zákon zachování energie komukoli na požádání vysvětlím. Ale tohle je nad mé chápání. I když už aspoň tuším, v čem je problém. Ten abstraktní, ten zázrak jako možnost, to by nejeden mozeček ještě sešrotoval, ale potíž je, když dojde na šrotování něčeho akutně konkrétního. Zázrak? – prosim, ale ne u sousedů. Snadno se mozeček zadrhne na úvahách typu – hm, kostel, no ale to může mít i přes metrák – andílci, takový ti oltářní, kolik by jich muselo být, řekněme přibližně jeden na 5 cihel, ale to by si zase překáželi – a kdyby ne, za co by to jako chytli? Kostel, takové je to neforemné, blbě se to nosí – nejspíš za okapy – ale zkuste přenýst barák za okap – by se vám to zjevně utrhlo – ee, bylo by to sice hezké, ale asi to nepůjde. A právě to samozřejmé přepočítávání cihel, dělené množstvím andílků, vynásobíme odporem vzduchu a je jasno – ta takřka nemožnost vyvázat se z těchhle představ vede k tomu, že většině mozečků není dáno takové „konkrétní zázraky“ sežvejknout. Kostel je v zásadě hmota, oltářní andílek je hmota, tak to kurník podléhá nějakým omezením, ne? Učí mě to od první třídy, zemská tíž je zemská tíž a v ní je asi dost pevně zakotveno i moje vnímání a tak. Teď bych se z toho měla nějak vymotat, když už mi to psaní spolklo čas, který měl původně patřit beta oxidaci mastných kyselin, víte pane šéfredaktore. Tak jako tady vás, unavovala jsem s tím E. T. na jakémsi koncertě. Seděly jsme pod masivním mramorovým sloupem a lámaly si hlavy pozorováním klenby. Musí fakt, že si fyzik neumí upocené funící andílky-stěhováky popsat vzorcem, nebo obecně, že si fyzika neumí něco představit, nutně znamenat, že to taky nejde? Snad ta hudba a ten nekonečně těžký kus šutru, tak najednou… Když se může vznášet tón… Ruferová, nehodláš tomu snad nakonec…?! Nevím. Jen tak z recese zkouším občas chápat i jinak než za okapy. Netvrdím, že se zrovna tohle stalo. Ani se nemodlím za křižáky. Ani trochu nevím, jak je to s tím zázrakem. To je bilance. Nejen, že jsem si prd ujasnila, ale ještě jsem ztratila dřívější odvahu takové věci rezolutně popírat. (A jestli ještě k tomu neudělám tu biochemii, styď se, Žižko.) Celý článek | Autor: Zuzana Ruferová | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | |