Čtyři odstavce a úvod o tom, kde všude jsem (v poslední době) byl

Jelikož úvod u mám úspěšně za sebou, tak mně nezbývá, než se pustit do prvního odstavce.

Odstavec první: Milovice

V malé obci Milovice nedaleko Lysé nad Labem vybudoval kdysi kterýsi císař CK Rakouska Uherska vojenské cvičitě. Za první války zde byli Italtí zajatci, od roku 1968 Sovětští vojáci. V součastné době zde bydlí moji kamarádi Roman a Verča, kteří zde koupili byt a pozvali mě a Haha na přátelskou návštěvu. Místo očekávané vesnice jsme dorazili do města, které v době největí slávy socializmu mělo a 100 000 (většinou Rusky mluvících obyvatel) obyvatel. Po odsunu Sovětských vojáků zde zůstala asi 1500 místních obyvatel na pravo od kolejí a dvě obrovské sídliště vlevo od kolejí, kde nikdo nebydlel a nikomu nic nepatřilo. Jak u to v takových případech bývá, tak do těchto domů vtrhli jedinci všelijací a začaly domy rozebírat. Než se Česká a Ruská strana dohodli, komu sídliště vlastně patří a kdo má komu co zaplatit, zbyly ze sídlitě jen ruiny a všeobecně se očekávalo, že časem spadnou a sídlitě pohltí okolní příroda. Nestalo se tak. V poslední době různé firmy koupily jednotlivé ruiny a začaly je opravovat a prodávat zájemcům o byty. Milovice jsou nedaleko Prahy a levnějí ceny sem lákají mnoho lidí za bydlením i přes nutnost dojídět. Tak teď se tady ve staví a inovuje. Je velmi zajímavé, jít po ulici a po pravé ruce vidět čerstvě opravené paneláky a po levé ruce paneláky zcela vybydlené, procházet se bývalým generálním tábem nebo kolem výstavných vil generálů. I když je to zajímavé, tak já jako občan malé obce na Vysočině bych tady rozhodně bydlet nechtěl. V úplně jiné fázi ničení a obnovy je železniční tra ze Smiřic do Hněvčevce. Ale o tom u je druhý odstavec.

Odstavec druhý: železniční trať Smiřice - Hněvčeves

Když v roce 1882 Rakousko-Uherské CK dráhy (nebo jiná železniční společnost) otvíraly železnici ze Smiřic do Hněvčevsi, jistě netušily, že poslední vlak tudy projede 10.12. 2004. V současné době vlaky objednávají a platí krajské úřady, no a ten Královehradecký neobjednal dopravu na této trati a tak od nového jízdního řádu tudy už osobní vlaky nejezdí. O vytíženosti této trati svědčí i to, že Haha, která bydlí ve Smiřicích a všude jezdí vlakem, tak po této trati, poprvé jela, společně se mnou, a při poslední jízdě*, a to ne proto, že by potřebovala někam jet, ale proto, že se po této trati chtěla projet, ne ji zruší. Čas od času na nádražích visí plakát, že se pořádá nostalgická jízda s parním vlakem. Nevěřte v tu nostalgii!! Pokud chcete zažít opravdovou železniční nostalgii, tak a se bude zase rušit nějaká trať, tak neváhejte a jeďte posledním vlakem! Místo běžné prázdné lokálky pojede historický vláček, na kterém bude viset pohřební oznámení o úmrtí tratě ( to ze Smiřické lokálky jsem odlepil a má ho Haha v cancáku), cestující se na sebe budou smutně usmívat, plačící ajzlbońáci smutně vzpomínat, na kadé stanici vystoupí polovina cestujících, aby si tu poslední jízdu řádně vyfotili, pak nastoupí a na dalí stanici zase vystoupí a nastoupí, čím vlak chytne sluné zpodění, co nikomu nevadí. Stejně se šli všichni jen projet tímto vlakem a tak si toho za své peníze aspoň více uijí. Další fotografové stojí na každé mezi a v každé škarpě snažíce se zachytit ten nejlepší snímek mizejícího vlaku. Smiřická lokálka je tam, kde byly před lety Milovice. Taky se zdá, že jí už nic nespasí. Teď je ale nejvyí čas na odstavec třetí.

Odstavec třetí: Kritický

Tento odstavec neměl původně být vůbec kritický, naopak měl být veselý, plný humoru, čtivý, zkrátka měl být nejlepší. Bohužel jak jsem se rozepsal o Smiřické lokálce, tak jsem úplně zapomněl o čem měl vlastně být a za nic na světě si nemůžu vzpomenout. Bohužel mám pocit, že s mou pamětí to s přibývajícím věkem bude stále horší a jestli to takhle půjde dál, tak mě, stejně jak Smiřickou lokálku, spasí jen zázrak. Proto než zapomenu úplně vechno, tak rychle přecházím k odstavci čtvrtému a poslednímu.

Odstavec čtvrtý a poslední: O Sněžném

Krajina Vysočiny má v českém plenérovém krajinářství zcela výjimečné postavení. Mnoho vynikajících malířů konce 19. a začátku 20. století našlo právě zde pramen poznání k vyjádření kompozice krajiny ve svých dílech, tvořených většinou v plenéru.** Právě v centru této krajiny se nachází městečko Sněžné a v něm má oblíbená galérie. Její majitelka, využila toho, že po okolí se potloukali a potloukají vynikající krajináři a začala zde jejich díla vystavovat a prodávat. No a já ze všech malířů mám nejraději krajináře, co jak mi Míša Žižka na Setkání vysvětlil je dáno tím, že jsem vesnický typ člověka a moderní umění má svůj původ ve městě a krajináři na venkově. Ale ať si je to jak chce, já mám stejně nejraději krajináře. A kdy má člověk nejraději krajináře, tak si většinou neoblíbí galerie moderního umění, ale ty, kde vystavují krajiny. Proto má nejoblíbenější galérie je ve Sněžném. Malíři krajináři prakticky nikdy nemalují přesně to, co vidí, ale krajinu si na obrazu upravují podle toho, jak se jim to líbí a jak předpokládají, že se to bude líbit návtěvníkům galérií a případným kupcům. Proto u pěkné dřevěnice nikdy nenamalují moderní přístavbu, která se nikomu nelíbí, voda v jejich potůčcích je vdy křišťálová, i kdy ve skutečnosti teče kolem vepřína, pole nejsou širé lány, ale malá udržovaná políčka a louky. Skoro přesně tak, jak by jsme chtěli, aby krajina vypadala, ale jak většinou nevypadá. A tak i z obrazů součastných krajinářů nás na duši hladí krajina, kterou jsme u dávno ztratili a kterou u asi nikdy nezískáme.

* Úplně poslední jízdu jel vlak ze Smiřic do Hněvčevsi a už se nevracel zpátky. Proto jsme do Hněvčevsi jeli předposledním vlakem tam a posledním zpátky.
** Kurzívou psaný text pochází z internetové stránky malířky Dagmar Zemánkové.