Pýcha předchází pád aneb Vyprávění o zimní ekovíkendovce

Čtenáři Mlýnku byli již mnohokráte podrobně informováni o místě, způsobu organizace a hlavním programu, dále o způsobu stravování, vzorné spolupráci se Správou CHKO Kokořínsko a dalších určujících a pro akci velmi důležitých faktorech. Tyto faktory však v tomto článku (snad právě pro výše uvedené pravidelné již informace) záměrně v maximální možné míře pominu.

„O čem chce tedy proboha autor vlastně psát?“ – tak se jistě zeptá laskavý čtenář i spanilomyslná čtenářka. Na tuto oprávněnou otázku nezbývá autorovi než odpověděti: Zaměřím se na své vlastní pocity, názory, myšlenky a zejména omyly.

Kamarád, pravověrný tramp par excelance (a mimochodem člen Campanuly) Aleš zvaný též Medvěd, jehož lze spatřiti nejčastěji a vlastně téměř výhradně v „uniformě“ trampů (maskáče, kanady, vojenská torna) ptal se před akcí mailem, zda na základně někdo bude již před příjezdem „oficiálního“ vlaku, neb přijede o něco dříve autem.

Překvapeně odpovídám, že bude a připojuji překvapeně škodolibou otázku: „Ty, Aleši a autem? Zírám!“ Aleš se hájí rolí navigátora, leč myslím si o tom své. (1)

Před víkendem jako blesk z čistého nebe přihláška od Robbyho, sice kamaráda z dob dávných, leč významného Bronta a radního. S Bárou se usnášíme, že se jistě jedná o hloubkovou kontrolu a nešťastně zvažujeme, zda si můžeme dovolit ho pod nějakou, pokud možno co nejméně průhlednou, záminkou odmítnout („Máme obsazeno!“). Leč přijde nám to blbé a tak Robbyho se smíšenými pocity zveme. Zato ale obzvláště velký důraz kladu na pečlivou přípravu, poučení o bezpečnosti práce, souhlasu se zpracováním osobních údajů, hygienické předpisy atd. atp. (2)

Trochu se obáváme spolupráce s „naší“ dlouholetou kamarádkou a účastnicí Ivou, neboť se teď trochu hledá a tak si nejsem úplně jistý, jestli je to vhodná doba pro její první víkendovku v roli organizátorky (3), rozhodujeme se však důvěřovat a v případě potřeby být po ruce.

Dost se obáváme počasí. Termín pečlivě zvolen tak, aby mokřadní louka, na níž budeme vyřezávat nálety (aby tam ta louka byla i za dvacet let), samozřejmě podmáčená, byla zmrzlá a tudíž snadno schůdná i bez holinek. Týden před víkendovkou poněkud nejistě volá správce CHKO a snaží se mi nabídnout možnost čestného ústupu, na louce leží min. 30 cm sněhu a dle předpovědi hrozí další intenzivní sněžení. Rozhovor poslouchá i Bára (4) a moje stanovisko lakonicky shrnuje konstatováním, že jsem byl jediný, komu se do práce chtělo.

Týden před akcí jako vždy velmi nabitý – kolegové v práci mají dovolenou, musím téměř sám zastat práci celého oddělení, doma domácí práce, úklid sněhu a do toho všeho přípravy a balení na víkendovku. S B. se shodujeme, že se nám do toho vůbec nechce, kdyby to šlo, raději bychom zůstali doma. (5)

Jistě se divíte, co v textu dělají ta čísla v závorkách. Už se nedivte. Usnadní orientaci v našich, přesněji tedy převážně mých, omylech; přehledně ukáží, jak realita byla nakonec zcela odlišná.

Práce šla překvapivě nakonec krásně od ruky, vyšlapali jsme si cestičky (no dobře, byly to téměř tunýlky) ve sněhu a vykáceli a odtahali dvě obrovitánské hromady větví, krásně prosvětlili louku a byli moc rádi, že sníh je, protože louka pod ním kupodivu zas tak moc zmrzlá nebyla, čili do mokvajících míst byl sníh vhodným plnivem. (4)

Pokud Iva uvnitř nějaké problémy řešila, nebyl jsem schopen to na ní poznat. Aktivity, které měla uvádět, uvedla zkušeně a rozhodně, logicky a sebejistě, že bych byl příjemně překvapen i v případě, kdybych se nedopustil omylu č. 3.

Robby (2) se ukázal jako velmi zábavný, příjemný, empatický a ochotný účastník, nikterak se nepokoušel kontrolovat knihu úrazů, oddělený záchod pro kuchaře a plnění hygienických předpisů, dokonce se opozdil a přijel až po pečlivě předneseném poučení o bezpečnosti práce, takže se mi před ním ani nemohl třást hlas. Na závěr víkendovky si postěžoval, že je v Brontosauru natolik znám, že ho nikam nechtějí vzít jako účastníka a on by přitom alespoň někdy tak rád vypadl z organizátorské role. Dokonce mě a Báře dal na závěr nabídku, která se neodmítá.

Pokud ji neodmítneme, dočtete se o tom jistě v dalších číslech tohoto periodika.

Po návratu domů (přesto, že jsem obě noci „prohrál“ na kytaru a zítra vstávám do práce) jsem natolik nabit energií od účastníků, že mi to nedá a prostě musím napsat tento článek, neb vím, že zítra už by to nebylo ono. Víkendovka byla (subjektivně, samozřejmě) úžasná, daří se nám dělat akce tak, že si to užijí nejen účastníci (snad!), ale i my orgové. Vyčerpaní, ale šťastní (mluvím za sebe, generalizace snad ale trefná). Když vzpomínám, že bych býval raději zůstal doma, nechápu sám sebe. (5)

A na závěr něco o tom, jak pýcha obvykle předchází pád a jak není nejlepším nápadem škodolibě rýpat do kamaráda. Život Vám to s náramným gustem ironicky vrátí, než řeknete švec.

Zpátky jsem tím stejným autem jel já, dokonce v roli řidiče. (1)

Vychutnejte si toto syrové sdělení, bo po vysvětlení už to tak nevyzní a to vysvětlení Vám přece jen nemohu odpírat.

Anebo mohu?

Nechám volbu na Tobě, milý čtenáři. Pokud chceš, aby článek skončil břitkou pointou, pak ukonči čtení v tomto místě, resp. o dva odstavce výše.

Pro ostatní: Řidička a majitelka vozu Romana v setmělé promítací místnosti špatně došlápla na schůdku a vyvrkla si kotník. Protože bydlí u Okoře, cca. 15 km ode mne, nabídl jsem se, že ji dovezu, neb chodit moc nemohla a řídit taky ne. A pro mne přece není problém udělat si závěrečný výlet na Kladensku místo na Kokořínsku, byť bude dvojnásobný a v batohu notebook i projektor. Nepíši to proto, abych se chlubil galantním gestem či splněním toho, co jsem považoval za svou povinnost (ostatně přiznávám, že rád řídím, když už to auto stejně musí jet :-). Píši to proto, že osud disponuje nástroji, které mne nikdy nepřestanou uvádět v úžas.

A za to mu děkuji. Jinak bych totiž v Campanule a nejspíš ani v Brontosauru nebyl. Kým a čím bych byl, na to si po tomto víkendu neumím a ani nechci odpovědět. Protože tady nacházím smysl.

Aragorn

P.S. Jo, jsem trapně patetický a být Petrem, dal bych tomu honem nějaký kontrapunkt, abych to shodil. Já to ale neudělám. Piš, jak cítíš.