Máte-li jen černou a bílou, pak si vezmu šedou

Po úspěšné zkoušce mívám ve zvyku se nějak odměňovat. Teď jsem měl za sebou dvě vskutku velké zkoušky, a tak jsem si, rázuje po olomouckém náměstí, sliboval, že si vyberu v knihkupectví nějakou opravdu oddechovou knihu. Chtěl jsem něco od Vaculíka nebo od Klímy nejlépe, ale nic jsem nemohl najít. A tak jsem nakonec namísto po beletrii sáhl po životopise. Publicista Karel Kosatík o dramatikovi Pavlu Kohoutovi: „Fenomén Kohout“. Věděl jsem, že ta kniha existuje a že nedávno vyvolala jakýsi rozruch, ale od Kohouta jsem nikdy nic neviděl, jen jsem porůznu u jiných narážel na poznámky o něm, které zřejmě počítaly se znalejším čtenářem a mně mnoho neříkaly. O Kosatíkovi jsem věděl, že si vybírá zajímavá témata. Nu, aspoň drobně rozdrolím svoji humanitně specializační imbecilitu. Jen co jsem nastoupil do vlaku, pustil jsem se do čtení.

Jsem nekuřák. Kuřáky nemám příliš rád. Nechápu, že někdo vyhodí každý den třeba padesát korun z okna jen proto, aby si zasíral plíce dehtem či čím. Nechápu, že kuřákům nevadí, jak všechno jejich oblečení, vlasy, ruce a tak natáhnou výrazným a těžkých pachem. Nechápu to, ale snažím se to chápat, protože myslím, že je zde leccos ku chápání a že kuřáci netvoří skupinu intelektuálně či lidsky méněcených. A že kouření má víc rozměrů, z nichž ne všechny jsou hnedle zvenku patrné. A poslední dobou se občas přistihnu, že s kuřáky trochu sympatizuji, a že s nimi sdílím jejich rozhodnost v nerovném boji proti totalitarizujícím slušňákům.

Pavel Kohout je dramatik, který se narodil v roce 1928, takže když přišel Mnichov bylo mu deset a v roce 48 mu bylo dvacet. Nejsem docela netknutý, obecný historický přehled mám, zejména dvacáté století mě zajímá. Mám jistou představu o padesátých letech. Ale slovo má různou sílu. A to, co je jednou podáno formou čísla ve statistice politických vražd a podruhé vylíčeno v kontextu jednoho individuálního života, jsou dvě dočista jinak působící informace. To, co jsem se dočetl u Kosatíka o Kohoutovi 50. let mě přivedlo do zvláštního vytržení. V neklidném rozčilení a ve stavu podivné ostrosti vnímání rychle mi uběhla jinak ubíjející mnohahodinová cesta.

Vlastně nevím, proč by mě mělo šokovat to, že někdo psal oslavné básně na Stalina. Vím, že se to dělo a navíc je to dozajista nesouměřitelný skutek například se zvěrstvy prokurátorů, kteří hřímali „Žádám pro všechny obviněné trest smrti!“ Kohout jen psal, byť to bylo psaní nedůstojné a ubohé, a když škodil tak ne tak, že by mu zůstala na rukou krev, jen trocha špíny.

Jsem nekuřák, ale v batohu nosím krabičku cigaret i sirky. Asi před rokem jsem si řekl, že si vyzkouším jaké to je, když si člověk říká v obchodě o cigarety. S pořízenými jsem pak dělal různé experimenty, třeba jak se promění perspektiva, když mezi člověkem a ostatními lidmi na chodníku je ten bílý dýmající váleček. Sem tam přijde chvíle, kdy se na krabičku rozpomenu a přijde mi, že je vhodný čas si zapálit. Proč se tak děje nezkoumám. K nekuřákům se počítám proto, že můj průměr jedna cigareta měsíčně, je pod rozlišovací schopností každé sociologické ročenky.

Padesátá léta trvají deset let a skončí, ale život pokračuje do dalších a dalších desetiletí. Na konci sedmdesátých tu máme téhož Kohouta jako zakladatele Charty a policejně perzekvovaného. – A to je možná to, proč jsem byl tak vnitřně otřesen nad stránkami, které vlastně nepřinášely nějaké radikálně neznámé mi informace. Na zlých padesátých letech podílel se člověk, jehož zlo nelze přejít mávnutím ruky s tím, no jo, to je jeden z těch druhých, z těch z druhého břehu, nám by se to stát nemohlo.

Kohout nebyl jiný než většina lidí v jeho věku. Byl nesoudný, byl schopen přemýšlet jen černobíle, málo rozlišoval. Chtěl být patrný, chtěl se prosadit a k tomu vzal zavděk tím, na co dosáhl. Co neprožil, nemohl napsat. Napsal to, co si představoval, co mu říkali. Ostatně za vydatné pomoci písanek důkladně starších pánů. Velké myšlenky jsou snadné (jinak by ani nebyly tak velké). Byl nesoudný, pošetilý a nezralý, ale ne kvalitativně jinak než většina lidí jeho věku, jen prostě víc a déle než bývá zvykem.

Ale já zde nechci recenzovat Kosatíkovu knihu anebo kádrovat Kohouta. Ostatně ještě jsem ji nedočetl. Mám zde Kohouta s Kosatíkem proto, aby jakási má obecná úvaha nebyla tak docela beznadějně obecná, Kohout mi ji má trochu konkrétně podepírat. Obecnou úvahu o prospěšnosti škodlivých věcí. O tom, že čím více člověk poznává zlo, tím méně je si jím jist. O tom, co srozumitelněji, krásněji píše Čapek ve své povídce o božím soudu, kde člověka soudí zase jen lidé a Bůh je jen svědkem, protože nemůže odsoudit toho, jehož život zná od samého počátku a ví i o té kuličce, co se kdysi zakutálela pod okap, když několikanásobný vrah byl ještě jen malým klukem. Já chtěl něco takového vyjádřit z nedostatku lepšího alespoň efektní pointou. Podobně jako jsem to na těchto stránkách již jednou vyjádřil výzvou, aby si čtenáři zašli někdy do McDonalda. Ale to už snad ani nikdo nepamatuje. Takže myslím, že jsem mohl klidně napsat: zapalte si občas cigaretku, bude to pro vás zdravé. Mínil bych to se vší vážností. Svět má mnoho rozměrů a mnoho smyslů. Ne všechny rozměry člověk pojme, ne všechny smysly mohou být a mají být jeho smysly. Ale neměl by člověk vydávat snadno cizí smysl za nesmysl. Nesmyslů je málo, spíše jsou jiné smysly. Však to, čeho se člověk zříká tak radikálně, až se toho štítí, až odmítá to byť jednou vyzkoušet, snadno mu je šmahem ne-smysl. I ta nejvyfutrovanější myšlenka, třeba o tom, jak hromsky absurdní, nesmyslné a odsouzeníhodné je kouření tabáku, si žádá před tím než bude s veškerou vehemencí a bez skulinky přijata (k čemuž bych já nikdy nechtěl dospět) za vlastní a nezpochybnitelnou, poklidnou chvíli, zastavení… a třeba v zamyšlení cigaretku, aby myšlenky byly hbitější.

Takhle bych to napsal.

Kdyby ovšem bratr rodný nedostal k Vánocům krabičku doutníků. Jeden z pěti jsem si na něm vyžádal. Zapálil jsem si jej nedávno nad knihou. Četl jsem, potáhl, četl, potáhl. Bylo to zábavné a ozvláštňující. Potáhl, potáhl, četl. Doutníku stále nebyl konec. Vzpomněl jsem si na Churchilla. Pak už to bylo trochu dlouhé, ale konečně zbyla z doutníku hromádka popele. Pak jsem ještě pět minut četl. A pak se mi udělalo na tři hodiny tak šoufl, jako už léta ne. To jsem překonal, ale trápí mě, že mi ten doutník zkazil článek.

Tou pointou si nyní nejsem tak docela jist. Ovšem že ji míním v obecném přesahu. Nejde o to podporovat tabákové koncerny. Co když ale někteří lidé mají slabý žaludek na to, aby zkoušeli to, co připsali druhým jako hříchy? Co když si slušňáci nemohou pomoci? Asi je to vždy otázka náležité míry. Avšak to není žádná kloudná myšlenka na závěr. – Anebo že by to nebyla ani tak otázka síly žaludku, jako spíš vůle po porozumění? Snad tak?

Budu o tom ještě chvilku přemýšlet. A hlavně si dočtu toho Kohouta. Jednu nebo dvě cigarety k němu bych mohl ještě připustit. Pomohou-li mi porozumět. Té pointy je mi líto. I když raději vlastně názor než nic… Takže. – Zapalte si občas cigaretku, je to zdravé.