Příhody vodáka Hlupáka - Klabava aneb velmi nepravidelný seriál o tom, jak nejezdit vodu

Velikonoční čas zastihl naši posádku v bojovné náladě. Vodák Hlupák hýřil optimismem, zjišťoval vodní stavy, autobusy, vlaky a jiné dopravní možnosti. Vodák Hlupák byl nadšený začátečník a byl si toho vědom. Nechal si tedy poradit od staršího a zkušenějšího vodáka Tygra, že na Střelu je málo vody a že se má jet Berounka. Půjčil si od něj také Kilometráž řek českých a vodu zaručeně nepropouštějící lodní pytel na uložení bagáže pro případ udělání.

Pak přišlo sobotní ráno a spolu s ním počátek akce, který byl naplánován na 6:25. V tuto časnou ranní hodinu totiž odjížděl jeden z mála autobusů jisté dopravní společnosti požadovaným směrem. Vodák Hlupák stepoval od 6:15 na chodníku před svým domem nedaleko zastávky a očekával příjezd vodáčka Chudáčka.

Ten se ale objevil na obzoru až v 6:20. Pak již šlo všechno ráz na ráz. Popadnout loď, doběhnout na zastávku, velice těsně stihnout autobus a odjet do Berouna. V Berouně přesednout na vlak do Chrástu, dvě hodiny cesty a ejhle – Berounka je coby kamenem dohodil – pět kilometrů pouhých. Teče tudy ale říčka Klabava, té se prý každý obává, ale my ji snadno sjedem a místo nošení se svezem – takto rýmovaně uvažoval básnicky naladěný Hlupák. Říčka Klabava měla po jarním tání poněkud rychlejší proud, než mívá obvykle; a samozřejmě mnohem rychlejší, než Hlupák s Chudáčkem kdy viděli. Nicméně oba odvážně nafoukli loď a zaujali svá místa – kotrč Hlupák odrazil a pak se čas splašil.

Kolem nešťastných vodáků se v šíleném tempu míhaly vrbičky, kameny, louky a zákruty. A najednou se to stalo.

Po dvou kilometrech opojné jízdy vletěla loď do zatáčky. Za ní spatřil Hlupák jakési křovisko přímo v proudnici, přímo před špicí. Obratně se mu vyhnul a teprve poté zpozoroval, že za křoviskem je přes říčku vkusně uložena kláda, přičemž loď by se pod ní snad mohla protáhnout právě jen po proudnici, ze které se mu s nemalým úsilím právě podařilo vyjet, avšak ani s největším úsilím se mu nepodařilo se do ní vrátit. A pak se splašený čas utrhl ze řetězu.

Praskot větví, náraz do kmene, nedobrovolné přiražení k němu, stažení lodi pod kmen, Chudáček mizící pod vodou, Hlupák mizící pod vodou, její teplota poměrně blízká trojnému bodu, kterým se definuje nula na Celsiově stupnici, překvapení, trny toho kmene (dalším zkoumáním se prokázalo, že jde o trnovník akát), vynoření na hladinu říčky, která se najednou tvářila jako pásový dopravník osob a nákladu – kolem Hlupáka ve vodě obě pádla, igelitový pytel se „suchými“ věcmi na převlečení, několik hadrů a igelity neznámého původu.

O vyproštění lodi, která se s kmenem zjevně spřátelila a nechtěla se od něho nechat odtrhnout ani po dobrém, ani po domluvě, ani násilím, o dalším koupání, když se to konečně povedlo a bylo třeba ji chytit, o shánění Chemoprenu a záplaty, o lepení lodi, o dírách, o marném sušení mokrých věcí, o větvích, které byly tak nacucané, že nešly zapálit běžnými prostředky, ba ani novým Toluenem, o dešti, o odvlečení lodi na nádraží, o cestě z Chrástu do Berouna, či o cestě z Berouna domů by se daly psát romány. Ať se klidně napíší, ale ne do této povídky.

Jen tak mimochodem – vodu nepropouštějící lodní pytle se vyskytují jen v pohádkách. Tento příběh byl však literárně zpracován jako povídka a tak měl vodáček Chudáček věci „na převlečení“ ještě o něco mokřejší, než ty ve kterých se koupal.