A znovu a znovu vysvětluje a radí, jak se vymotat ze spleti proutků, ve které jsme už od rána všichni utopeni. Každý se snaží nějak se vypořádat s tou motanicí, která trčí na všechny strany. Občas dá pořádně zabrat, se v tom orientovat. Když člověk udělá nějakou chybu... ono se ukáže později. A proutky jsou nepoddajné a nevzdají se jen tak snadno. Ono se řekne obyčejný košík! Ale jak vzniká, to si člověk musí zažít. Nejde mi do hlavy, jak někdo mohl něco tak komplikovaného vymyslet ( a to už před tisíci a tisíci lety ! )
Nakonec jsme v zápalu práce ani nepostřehli, že den je pryč. A jak nádherný den! Ještě jsem se nezmínila, v jak krásném kraji jsme to pobývali. Naše chata se ukrývala pod bílým příkrovem úplně osamoceně na lesní mýtině ne daleko od Žďáru n. S. Nad námi se klenula temně modrá obloha a slunce jiskřilo ve sněhu a zaplavilo člověka svou září. A koruny stromů prozpěvovaly a cvrlikaly. Dokážete pochopit, že jsme byli slepí a hluší a nezajímali se o nic, než o svoje ošatky ?
Ale než jsme odjeli, ještě jsme poděkovali kraji, který od každého z nás dostal přání ( v tom mraze na nás připadla hlavně myšlenka na brzký příchod jara...). Svá přání jsme odevzdali napsaná na dřívkách potoku, který se jich chopil svýma mokrýma rukama a roznesl je po kraji.
A pak už jdeme ve sněhu cestou vyšlapanou zpátky na nádraží. Báječně se lepí koule. A kdo by to byl řekl, k čemu všemu že je ošatka dobrá. Naplní se sněhem a ...
Když jsme pak čekali na autobus a přišel hlad - kam jinam dát namazané chleby, než do ošatky ? Celý bochník se do ní vlezl a jak se po něm zaprášilo.
Tak teď ji mám usazenou na stole. Připomíná mi, že když člověk dřív něco chtěl, musel vynaložit krapet úsilí. A mám radost, že něco vzniklo mýma vlastníma rukama. A taky mi nedá zapomenout na tu kupu lidiček s ošatkou se lopotících, s kterými bylo tak dobře.
Nakonec jsme v zápalu práce ani nepostřehli, že den je pryč. A jak nádherný den! Ještě jsem se nezmínila, v jak krásném kraji jsme to pobývali. Naše chata se ukrývala pod bílým příkrovem úplně osamoceně na lesní mýtině ne daleko od Žďáru n. S. Nad námi se klenula temně modrá obloha a slunce jiskřilo ve sněhu a zaplavilo člověka svou září. A koruny stromů prozpěvovaly a cvrlikaly. Dokážete pochopit, že jsme byli slepí a hluší a nezajímali se o nic, než o svoje ošatky ?
Ale než jsme odjeli, ještě jsme poděkovali kraji, který od každého z nás dostal přání ( v tom mraze na nás připadla hlavně myšlenka na brzký příchod jara...). Svá přání jsme odevzdali napsaná na dřívkách potoku, který se jich chopil svýma mokrýma rukama a roznesl je po kraji.
A pak už jdeme ve sněhu cestou vyšlapanou zpátky na nádraží. Báječně se lepí koule. A kdo by to byl řekl, k čemu všemu že je ošatka dobrá. Naplní se sněhem a ...
Když jsme pak čekali na autobus a přišel hlad - kam jinam dát namazané chleby, než do ošatky ? Celý bochník se do ní vlezl a jak se po něm zaprášilo.
Tak teď ji mám usazenou na stole. Připomíná mi, že když člověk dřív něco chtěl, musel vynaložit krapet úsilí. A mám radost, že něco vzniklo mýma vlastníma rukama. A taky mi nedá zapomenout na tu kupu lidiček s ošatkou se lopotících, s kterými bylo tak dobře.
Košíkáři
