Je krásný skoroletní den. Jsem potěšen. Vystupuju na zastávce Potůčník a rozbaluju červený dopis. Život dráteníků není lehký. Scházejí se z celého kraje, aby předvedli um svého řemesla. čeká je dlouhé putování krajem. Krajem, plným překvapení. Tam v dáli, tam někde v dáli, čeká velmi příjemné překvapení. Ona záhadná flétnistka.

Mladý člověk rád zkouší a hledá nové činnosti a zážitky. V dnešní době má plno zajímavých možností, jak využít volný čas. Většina z těchto činností je však v duchu současné vysoce konzumní společnosti. Stejně tak jsem zkoušel a hledal různé zájmy i já, ale chyběla mně činnost, která by měla dlouhodobou perspektivu a plně mě uspokojovala. Proto jsem se v loňském roce poprvé zúčastnil tábora s Hnutím Brontosaurus. Kosili jsme chráněné louky v Bílých Karpatech. Letos mě zaujal Řemeslný tábor, který pořádali HaHa a Velký Fo z Campanuly.

26.6. odjezd z čeho a kam? Začalo to docela nenápadně při surfování po internetu a nalézání na známé adrese akce.brontosaurus.cz. Týdny pro mne jakožto jednoho z pracujících byly určeny a ohraničeny dovolenou a tak si stačilo pouze vybrat. Pouze si vybrat, bylo tam tolik akcí na ten čas...

Letos jsem se po několika letech opět rozhodla strávit část svých prázdnin s Brontosaurem. Při pročítání jednotlivých akcí jsem nakonec zvolila tábor "Při zemi" - kosení luk v Jeseníkách.

Mám rád přírodu. Ani vlastně pořádně nevím proč. Rád chodím na houby, rád si v lese lehnu do stínu staletého dubu, s potěšením pozoruji obzor z vysoké hory... Mám radost z toho, když poznám lidi, kteří mají jednak rádi přírodu a zároveň dělají i něco pro ni a pro obnovení přirozených vazeb mezi přírodou a námi. Možná se zeptáte, co myslím těmi "přirozenými vazbami". No, mohl bych tu dlouze vysvětlovat, o co jde (nebo alespoň, o co si myslím, že jde). Ale ještě lepší bude, když vám povím o Muchovicích.

Jednou jsem tak seděla v čekárně u doktora a prohlížela si vývěsku. Zaujal mě tam letáček s nápisem "Přijďte pomoci přírodě". Příroda mi nikdy nebyla cizí, a tak jsem se zájmem četla dál. Na letáčku bylo nakresleno krásné zelené zvířátko s podpisem "Hnutí Brontosaurus". Matně jsem si vzpomínala, co jsem kdy o nich slyšela. Byl zde prezentovaný tábor "O lesích a lidech" v Beskydech.

Ve škole nás učili, že aby byl text srozumitelný, měl by obsahovat co nejméně cizích výrazů. Nadto mám jakousi podvědomou nedůvěru vůči slovům, která obsahují více než čtyři slabiky (při jejich výslovnosti se obvykle přežbleptnu). Proč tedy přímo do nadpisu cpu něco tak nemotorného, jako je slovo "resocializace"?

Jak už jistě někteří z vás tuší, Sami Sebe není žádné tajemné zaříkávadlo, ale jen název jednoho moc povedeného campanuláckého tábora, který probíhal ve dnech 2. – 16. července 2001 v horách jesenických. Těm, kteří o tento zážitek z jakéhokoli důvodu přišli, se nyní pokusím z mého subjektivního náhledu přiblížit, jak celá akce probíhala…

Vzpomínky blednou (na tábor Sami sebe)...

"Slyšela jste, paní, o těch Brontosaurech? Oni se mi ti mladí líbí, oni jsou takoví ... divocí," zaslechla jsem kousek rozhovoru, když jsem míjela kohosi u nás ve městě. Musela jsem se usmát. Kdoví s kým z nás se ten pán setkal a kdoví jak by nazval naše osazenstvo z tábora Společnost hledačů.

Krajina se barví listím dohněda, dožluta i dočervena. Je daleko srpek srpnového konce měsíce, který jsem strávil s pár "neznámými" lidičkami na "PéeSBéčku". Můžu říci, i s odstupem času, že mi občas problesknou mezi obrysy dvou barevných měsíců zážitky z této akce.

Bylo nebylo, já netradiční organizátorka jsem byla požádána o článek o táboře Společnost hledačů. Z počátečních patetických pokusů, psaných už poslední den tábora, vzniká tento, troufám si říct, definitivní.

16. července, odpoledne. Prší, kapky mi pleskají po tváři, slunce se ztratilo a zřejmě si hrae na schovávanou, zatímco já stojím nas pikole na nádraží v Bransouzích u Jihlavy. Jsem mokrá, buchta krčí se mi v krabici v podpaží už také nasává vlhkost. Jsem krapet nesvá, nevím pořádně, co mě čeká, ale už je pozdě utéci. Zaregistroval mě podobně zmáčený mužíček v maskáčích, a už si to šine ke mně.

Už jsem poškrtala asi kilo papíru. Nejde mi to, nejde. Už nevím, jak začít, tak začínám od konce. Nádraží v Jeseníku. Smutný odjezd. Hledala jsem neobsazené kupé, abych mohla být sama se svými myšlenkami, ale ouha. Do kupé se za mnou nahrnula skupinka tzv. Anarchistů. Halasně rozprávějí, jak se někde zhulili do nepříčetna, no, budiž jim přáno, dále se dozvídám, co si dnes nakradou k večeři. Obrovský aplaus sklidí historka, kterak jeden z přítomných - bože, jak se to řekne slušně... - pozvracel schody v metru. Estli se ten vlak během půl minuty nerozjede, tak vážně vystoupím a vrátím se zpátky na Rusalku. Jenže se ozve píšťalka a na podobné ztřeštěnosti je pozdě. Vracím se ale stejně! Stačí zavřít oči...