Při zemi 12. - 26. 7. (L.P. 2003)

Když mi domů dorazilo zvadlo se základními informacemi, do očí mi padla slova "...s sebou jídlo na dva dny...". Po svých předchozích zkušenostech jsem si proto uvědomila, že budu muset asi pečlivě vážit, co si chci do batohu skutečně zabalit. Tušila jsem, že na místo pobytu jen tak nedorazím. Stejně jsem však později zjistila, že je toho stále příliš mnoho.

Místo srazu – město Jeseník – bylo asi nejníže položené místo, které jsem během těch čtrnácti dní navštívila. Kolem se do výšky zvedají vrcholky Jeseníků a my jsme následující dva dny s batohy na zádech poznávali krásu Šeráku, Keprníku, Vozky, Červenohorského sedla. Počasí nám dávalo najevo, že i v létě může celý den pršet, zvláště na horách. Ale ani déšť a mlha nedokázaly ubrat na naší snaze vzájemně se lépe poznat. Na konci našeho putování – na chatě Rusalce – jsme se už mohli zasmát společným zážitkům. Dobrou náladu ještě umocnilo sucho, teplo, vařící se polévka a nakonec i příchod zbylých účastníků tábora.

Filipovická louka nezůstala ani letos nepokosená. Na vlastní kůži jsem si vyzkoušela, co je podmáčená louka, když jsem hrabala trávu po kotníky ve vodě. Každý, kdo už strávil léto s Brontosaurem však ví, že tábory nejsou jen o práci, ale také o hrách, při kterých člověk poznává sám sebe i ostatní, o společném zpívání při kytaře, o kulinářských experimentech, jak ze stejných surovin uvařit různá jídla a o mnoha dalších věcech. Popisovat, co se dělo po práci, by bylo na dlouhé vyprávění. Mnohé chvíle mají navíc význam jen pro zúčastněné. Ze svého osobního pohledu mohu říct, že jsme prožili okamžiky veselé (například vymýšlení představy ideálního muže) i chvíle k zamyšlení (třeba nad zdánlivě jednoduchou otázkou "Kdo jsi?"). Společnými silami jsme dvakrát uvařili – podle názoru většiny skvělé – borůvkové knedlíky, provedli jsme večerní přepadení skautského tábora, sami sobě jsme postavili indiánskou saunu (a po týdnu mytí v potoce jsme ze sebe vypotili všechnu špínu). Objevila jsem kouzlo Rusalky – večery strávené jen při svíčkách, vaření na věčně kouřícím ohni, studený potok.

Pocity, zážitky a dojmy, které jsem během těch dvou týdnů nastřádala, se dají jen těžko zachytit na papír. Znovu jsem si uvědomila, jaké to je, vybočit na chvíli z každodenního světa kolem nás. Je to zvláštní pouto, které svede neznámé lidi ze všech koutů republiky na jedno místo a vytvoří vztahy, které by jinak nevznikly. Vzpomínky, které jsem si z tohoto tábora odnesla, mi určitě budou dobrou pomocí, až se budu znovu potýkat s běžnými problémy.