Krajina se barví listím dohněda, dožluta i dočervena. Je daleko srpek srpnového konce měsíce, který jsem strávil s pár "neznámými" lidičkami na "PéeSBéčku". Můžu říci, i s odstupem času, že mi občas problesknou mezi obrysy dvou barevných měsíců zážitky z této akce.
Někdy cítím stisk neznámých rukou, slyším veselé, přátelské hlasy bez tváří, spatřuji části těl osvětlených ohněm. Pak běží. Nevím jak dlouho ani kam, jen cítím vítr kolem sebe, skřípající kameny pod botami, blikotající organizátory a tmu. Ranní tmu lesa. Stále běžím, batoh poskakuje na zádech jako šimpanz, ale drží se, nepustí se mě. Ví, že by zůstal sám. Sám na této cestě. Nevím, kdy nohy už nepoběží, kdy mozek řekne – DOST, ale stále to nepřichází. V nejhorším se stejně většinou vše zastaví.
Voda teče přese mne, pode mnou o skrze mne. Jsem tou vodou nemusím se bát utopení. Skrz vodopád prošlo pár cizích, neznámých lidí, kteří s postupem času zjistili, že jsou si blízko, že se není čeho bát, protože člověk se bojí nejvíce zase jenom člověka, a stali se sobě blízcí.
Vidím mlhu, rákos, řeku, skály, borůvčí a tulení chatu. Cítím chlad, radost, krásu, jídlo, překvapení a přátelství. Šli jsme každý různě klikatou cestičkou, ale sešli jsme se v sedmero koupelnách, se sedmerou tmou, se sedmero ručníky z dlaní, se sedmerými lazebníky. Pak za dveřmi chaty nad večerní hostinou o sedmero chodech (včetně špaldového bulguru) sešlo se sedmero hlaholících hlasů. Na druhý den každý už sám musel vejít do dveří, kde bylo různě velkým a různě barevným písmem napsáno DOMOV.
Tábor byl pro mě krásný zážitek a objev něčeho trochu jiného, než jsem znal. Vytvořilo se tam něco, o co usiluji stále a musím na to vynaložit mnoho sil a výsledek je vždy nejistý. Na tomto letním PsBéčku se nám to podařilo vytvořit velice rychle, ale mělo to takovou, docela malou, chybičku. Hrozně rychle se to zase rozložilo na původní části. Ale určité pouto stejně zůstane, to nelze tak rychle zničit.
A vůbec, je krásné, přímo povzbuzující, že jsou lidé mně blízcí.
Společnost hledačů (L.P. 2001)
