Sami sebe (L.P. 2001)

Bylo pondělí (tuším 2.7.) a já už pár hodin seděl ve vlaku a očekával, kdy konečně spatřím ceduli s nápisem "JESENÍK". Obdobně na tom bylo zhruba 15 dalších účastníků, o kterých jsem ale v té chvíli neměl sebemenší tušení. Jeseník nebyl konečným cílem mé cesty, ale i tak jsem byl rád, když už byla monotónní cesta vlakem za mnou. Ještě se mě na nádraží pokusili „ukecat“ organizátoři konkurenčního PsBečka jestli bych prý nejel radši s nimi… neúspěšně, a tak jsem pokračoval k prozatímnímu cíli své cesty, ke Smetanovým sadům. Tam jsem měl podle instrukcí přesně v 13.37 "nalézt svou cestu". Takových míst (a časů) bylo v Jeseníku více – pro každého účastníka. Po dlouhém očekávání příchodu dalších lidiček s báglama ke mně znenadání přistoupila nějaká slečna, podala mi malý balíček a hned zas odešla. V balíčku jsem našel mapku s vyznačenou trasou na Žulový vrch a vzkaz od organizátorů... Měl jsem jít sám, vyhýbat se kontaktu s lidmi a hlavně neoslovovat divně vypadající lidi s velkými batohy, kteří by mohli být účastníci stejné akce. Aby si to u nás polepšili, přidali organizátoři k těmto vzkazům malé občerstvení v podobě oplatky. Pomalu jsem vyrazil na cestu, počasí bylo zatím docela dobré – zataženo, ale bez deště. Na Žulový vrch jsme měli dorazit v přesně stanoveném časovém úseku – mezi 19. a 20. hodinou. Neměl jsme tušení, proč až tak pozdě, vždyť celá cesta i tím nejpohodovějším tempem netrvala déle než čtyři hodiny. Ale to jsem poznal později doslova na vlastní kůži! Cesta připomínala spíše letní procházku po horách, ale i tak jsem se občas potýkal s problémy typu: "Kde to ksakru jsem?" či "Kolik může být asi hodin?" Nebyl jsem zdaleka jediný, kdo neměl na ruce hodinky, a tak vnášel organizátorům trošku zmatku do jejich přesného časového plánu. Na Žulový vrch jsem došel určitě mnohem dříve, než se psalo na papírku, který jsem držel v ruce. Doufal jsem, že tam už konečně potkám někoho z lidí, se kterými budu trávit následující dny – marně. Na lavičce jsem tam našel jen další vzkaz. Podle něj jsem si měl zavázat oči a očekávat, co se bude dít dál. Jak jsem přečetl, tak jsem učinil. Krátce nato ke mně přistoupila tajemná osoba a odváděla mě neznámo kam... Pak mě posadila a já čekal. A čekal... Přestože kolem bylo stále hrobové ticho, daly se tu a tam zaslechnout zvuky, které napovídaly, že nejsem jediný živý tvor v okolí. Později bylo slyšet i nově přiváděné človíčky a já byl docela rád. Když dorazil i ten poslední, začali jsme se navzájem poznávat... Nebylo to tak jednoduché, protože šátky stále zakrývaly naše oči. A tak jsme si navzájem pouze ohmatávali své ruce a pak i tváře. Potom nám naši milí organizátoři dali najíst výborné polévky; i když to poslepu byla spíše jen ohromná sranda. Následovalo vyprávění legendy o bohu, který se rozhodl dát lidem možnost zvolit si svůj osud. Daroval jim destičky osudu, které však zůstaly na ostrově uprostřed oceánu, a každý si pro tu svou musel doplout. Pochopitelně ani tento příběh jsme neposlouchali jen tak bezúčelně... Když jsme si pak sundali šátky z očí, byla už všude černočerná tma. Stáli jsme na břehu nějakého jezírka kolem ohně a bylo už dost chladno. Pak nám organizátoři ukázali světýlka v dáli: "U těch svíček jsou vaše destičky osudu." A každý z nás "musel" pro tu svou. Nikdy předtím by mě ani nenapadlo, že bych byl něčeho takového schopen, ale teď jsem se jen svlékl a plaval. Překvapilo mě, že voda byla docela teplá; zato když jsem se vydrápal i s destičkou zpátky na břeh, klepal jsem se zimou. Na svou destičku si každý vyryl 2 symboly toho, co je pro něj v životě to nejdůležitější. A hned potom jsme se měli rozhodnout pouze pro jednu z těchto hodnot a tu druhou vhodit do ohně. Věřte mi, nebylo to vůbec jednoduché! Na samý konec našeho prvního táborového dne, jsme si navzájem pověděli něco málo o sobě a pak jsme šli spát pod igelitový přístřešek – další dárek organizačního týmu SAMI SEBE.

Druhý táborový den byl pro nás dnem dlouhého putování. Probudili nás brzy ráno, dali nám sáček ovesných vloček k snídani a pár dobrých rad na cestu. Urychleně jsme se sbalili a vydali se na nádraží do Vápenné a odkud vláčkem do Branné. Tam jsme již byli očekáváni. Následovala celodenní procházka; chvíli jsme šli i s některými organizátory, chvílemi bez nich. Cestou se našel čas i na několik seznamovacích her, které pro nás byly připraveny. Jak už bývá téměř zvykem, počasí nám příliš nepřálo, a tak jsme k večeru přicházeli na Rusalku (náš první táborový domov) promočení, prokřehlí a unavení; zato plni nevšedních zážitků. Na Rusalce na nás už čekala vytopená místnůstka, výborná večeře a všichni, kdo za to všechno byli zodpovědní... Myslím, že už bylo dost jejich věčného schovávání za anonymním pojmem organizátoři, a tak "prásknu" alespoň ty, kteří to s náma vydrželi od začátku až do konce. Tady je máte: Martin Suchánek, Martin Voříšek, Petr Žižka, Jája Holá a Saša Vašková. Kromě nich se na Rusalce tu a tam objevili i jiní človíčci, kteří však z velmi závažných důvodů (děti, práce, ...) nemohli zůstat, ale i tak nám zpříjemnili pobyt. Namátkově zmíním jednoho hasiče, který se nás o víkendu zoufale pokoušel naučit plést košíky.

Třetí den jsme konečně začali pracovat. Měli jsme pokosit, shrabat a odnosit trávu (a všechny jiné rostlinky) v nedaleké rezervaci Filipovické louky. I když práce bylo docela dost, našel se čas i na zábavu. Po pozdně odpoledním návratu na Rusalku nás totiž vždy kromě výborného (a zdravého) jídla, čekal i připravený program (nejrůznější hry, malování, kroužení keramiky, drátkování, výroba svíček a spousta dalších věcí, na které jsem si momentálně nevzpomněl). Po košíkářském víkendu jsme se přesunuli na biofarmu v Hartíkově, kde jsme strávili tři dny plné nezapomenutelných chvílí např. při vytrhávání šťovíku z ovesného pole. Na zpáteční cestě jsme se zastavili na náměstí v Jeseníku, kde jsme si zahráli krátké divadélko O Rusalce. Následující noc jsme přespali na Grégrovce a další den se opět přesunuli k naší oblíbené chatě Rusalce. Také další dny bylo práce dostatek a čas stále ubíhal tak rychle. Ani jsme se nenadáli a těch překrásných 14 dní uplynulo jako voda v potoce. My stáli na autobusové zastávce v Domašově, loučili se s lidmi, se kterými jsme toho tolik prožili, a doufali, že se zase někdy někde potkáme...