Experiment člověk (L.P. 2000)

Rozeznávám úsměv od ucha k uchu, kytaru na zádech, mokrou buchtu v krabici a ze slov jméno Charlie. Sounáležitost budoucích dvanácti dnů zpečeťuje pusou. Postupně nás vytipovali další dva blázínci a už jen čekáme na mikrobus (?!). Cíl je asi 20 kilometrů daleko a v tomhle dešti to nemůžeme jít pěšky říkám si. Okoukáváme se, jsme zvědaví, ale sluníčko asi ne, ještě nevylezlo zpoza mraku.

Kdo se ale objevil v našem zorném úhlu, byl mužík v hnědé kápi, mokrý a viditelně promrzlý na kost. Je mi ho líto, dokonce si zapomněl boty, když nám chvátal naproti?! Čekám další instrukce, ale dočkávám se jen odpovědi na pozdrav. Cesta začíná, následujeme ho. Zatím úsměv vlezl do tváří a dušička úplně nevychladla, stejně jako buchta od maminky. Marně hledám přistavené auto. Naději ale neztrácím, ještě je brzo. Když ani po několika kilometrech dopravní prostředek nečeká - mám jasno. Spadla jsem do pasti těm "lesním šílencům". Tahle myšlenka mě dlouho baví, ale elán se po kilometrech vytrácí. Dvacetikilový kletr tlačí a zaráží mé kroky ještě více do bahna, buchta vychladla stejně jako duše a vidina dalekého, mokrého a necivilizovaného tábora někde v "zákopech" u Opatova mi v cestě moc nepomáhá. Jen ty prokřehlé dušičky absolvující cestu se mnou mi napovídají, že to nebude tak hrozné.

Mužík v kápi se drží dvacet bosých metrů před námi, občas nás povzbudí slovy: "Náš cíl není tak daleko, jak se zdá" a jde dál. V jedné chvíli se neudržíme a nabízíme mu buchtu a svetr, aby nám nezkolaboval. Ale statečně odmítá a s úsměvem pokračuje dál přes lesy, štěrky, ještěrky a veverky...

Vyměnila bych kletr za bosé nohy, říkám si. Dostáváme první úkol a sestavujeme svoje společné hodnoty. U mě jednoznačné: teplo, sucho, čaj, spánek a křídla... Po pěti hodinách chůze jsem ironická a docela naštvaná. Lehké bloudění v lese tomu jen dodává. Takový malý experiment.

Setkáváme se s ostatními skupinami. Kouří se jim z nohou stejně jak nám a vesměs v náručí třímají polosnězené, promočené buchty.

Je tma jak v pytli a jsme vyjukaní. Zatím probíhá tajná porada mužíčků a ženiček v kápích. Pak nám s milým úsměvem a se svíčkou pod bradou oznamují, že se ocitáme v neprostoru a nečase a máme odevzdat svoje časoměry a všechno jídlo. Připadám si jako v jiném světě, můj přechod z normálního života sem doprovází stupňující se ironie. Kuju plány na útěk. Jsem totálně prokřehlá, ušlá, hladová, rozladěná a zapomněla jsem si medvěda. "Hned ráno to balím a se simulovaným průjmem mizím do tepla civilizace. Tohle přece nemůžou - nejsem pokusnej králík!"