Základní článek
Hnutí Brontosaurus
 

Web site powered by phpRS

Hlavní stránka Rubriky Registrace Ankety Nejčtenĕjší články Hledej

Tábory

* O lesích, lidech a povodních (L.P. 2002)

Vydáno dne 01. 01. 2002 (4040 přečtení)

Mám rád přírodu. Ani vlastně pořádně nevím proč. Rád chodím na houby, rád si v lese lehnu do stínu staletého dubu, s potěšením pozoruji obzor z vysoké hory... Mám radost z toho, když poznám lidi, kteří mají jednak rádi přírodu a zároveň dělají i něco pro ni a pro obnovení přirozených vazeb mezi přírodou a námi. Možná se zeptáte, co myslím těmi "přirozenými vazbami". No, mohl bych tu dlouze vysvětlovat, o co jde (nebo alespoň, o co si myslím, že jde). Ale ještě lepší bude, když vám povím o Muchovicích.

Muchovice jsou malá osada v CHKO Beskydy. Bydlí tu několik lidí, kteří věnují většinu svého času obnově původního genofondu v beskydských lesích. To znamená, že pěstují buky a jedle, které vysazují namísto smrkových monokultur, budují naučné stezky a mimo jiné poskytují rady lidem, kteří jsou stejní nadšenci jako oni. Také zprostředkovávají každý rok takový tábor, který spočívá v tom, že tam na dva týdny přijíždí skupina studentů a mladých lidí z celé republiky, kteří jsou ubytováni ve velkých stanech a tee-pee, vstávají brzo ráno, po rozcvičce a snídani plejí záhonky s mladými sazeničkami, které potom sázejí v rezervaci, pročišťují a budují naučné stezky a takhle podobně pracují až do oběda. A po obědě zase makají až do večeře, a aby toho nebylo málo, tak po večeři absolvují přednášky od skutečných odborníků o biodiverzitě, ochraně přírody, trvale udržitelném životě... A ve zbylém volném času hrají společenské hry zaměřené na schopnost myslet, mluvit, improvizovat, spolupracovat s ostatními a důvěřovat sami sobě i ostatním.

Já jsem letos byl taky na tomto muchovickém táboře. Jeho název byl O lesích a lidech. Byl to vlastně můj první tábor takového druhu. S většinou účastníků jsem se viděl poprvé v životě. Musím vám říct, že po těch dvou týdnech strávených prací, přednáškami a hrami se mi vůbec nechtělo odjíždět. Z původně neznámých účastníků tábora se pro mě stali lidé, kterých si vážím a s kterými se vždy nesmírně rád opět uvidím. Společný pobyt, vzájemná komunikace, spolupráce a práce a zase práce dělaná ne pro peníze, ale pro to, aby příroda neustále ničená lidmi dostala šanci vydržet existenci našeho lidského druhu na planetě, to vše nám umožnilo velice dobře se vzájemně poznat. Slova jako přátelství, úcta a důvěra se pro mě oživila novým významem.

Jen co skončil tábor a přijel jsem domů, přišlo třináctého srpna a začaly povodně. Někteří přátelé z muchovického tábora vyrazili postiženým lidem na pomoc. I já jsem se domluvil s několika táborovými známými a na začátku druhé poloviny září jsme se sešli v obci Kly nedaleko Mělníka. To je jedna z vesnic katastrofálně postižená vodou přiteklou z Vltavy, vodou, které bylo tolik, že se vylila proti proudu Labe a zatopila několik vesnic daleko před soutokem Labe a Vltavy. Sešli jsme se tedy ve Klech a pomáhali upravovat základy pro stavbu nových domů, odklízeli jsme naplavené trámy z rozbořených stodol a kůlen, osekávali jsme vlhké omítky, prosekávali jsme spáry mezi cihlami kvůli vysychání zdí... Pracovali jsme spolu s dalšími dobrovolníky, hasiči a vojáky, bydleli jsme v místní hasičárně a stravovali jsme se v blízké základní škole. Spolu s námi tu pracovali i místní postižení obyvatelé. Poznal jsem skutečné lidské osudy, poznal jsem lidi, které katastrofa nezlomila a nevzala jim chuť k životu. Cítil jsem tu víc smířenosti než sklíčenosti nad tím, co se stalo. Je to možná tím, že tu je efektivně organizovaná jak humanitární pomoc tak i pomoc se základní nápravou těch nejhorších škod. Je to asi také tím, že ti lidé vědí, že v tom nejsou sami. Jediné, čeho je stále málo, jsou peníze na stavební materiál a jistota do budoucna, že se něco podobného nebude opakovat.

Myslím, že v každém člověku jsou uložené určité principy, které nás vedou ke konání směřujícímu ne jen úzce pro vlastní potřebu ale i pro druhé, třeba naprosto neznámé lidi. Ochota pomoci, sounáležitost s lidmi v nouzi, starost o druhé, nezištnost a další podobné vlastnosti jsou těmi důvody, proč si myslím, že lidská společnost ještě nezmizela ze zemského povrchu. Ptám se jak to, že my lidé jsme schopni těch nejhorších zvěrstev a zároveň těch nejušlechtilejších a nejnesobečtějších činů? Jak odpovědět to nevím. Každopádně ale vím, jak důležité a nutné jsou jakékoli lidské činy, jejichž cílem není nic jiného než to, aby to nejkrásnější a nejdůležitější v lidech (to co je nám dáno ať už od přírody či od Boha nebo nějakého univerzálního vesmírného principu), aby to vše posílilo naději na nápravu veškerých obrovských i malých chyb, kterých se neustále dopouštíme sami vůči sobě a zároveň vůči přírodě, jejíž jsme součástí.

Teď by se na závěr hodilo nějaké přání. V Muchovicích jsem mimo jiné poznal jednu nenápadnou a při tom inteligentní a okouzlující dívku, s kterou si od té doby dopisuji a která mi na závěr jednoho svého dopisu napsala: "A nám všem na takových sto let dopředu přeji sluníčko i déšť, vítr i mráz, třeba i občas nějakou menší katastrofku, ale hodně hodně dobrých sousedů." (Musím dodat, že její příbuzní byly také postiženi letošní povodní a ona jim spolu s jejich sousedy velice pomohla jak při záchraně důležitých věcí, tak i s úklidem povodňových škod.) A já se k tomuto přání připojuji a dodávám – přeji nám všem také hodně hodně dobrých lidí a přirozených ušlechtilých skutků, neboť obojího není nikdy dost.


Související články:
Tábor O lesích a lidech (L.P. 2002) (01.01.2002)
[Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5
Celý článek | Autor: Jaroslav Svoboda | Počet komentářů: 464 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek
© 2005 Campanula Barbata