Campanula Barbata
Základní článek
Hnutí Brontosaurus
 

Web site powered by phpRS

Hlavní stránka Rubriky Registrace Ankety Nejčtenĕjší články Hledej

Tábory

* Zážitky z resocializace

Vydáno dne 03. 03. 2001 (3927 přečtení)

Ve škole nás učili, že aby byl text srozumitelný, měl by obsahovat co nejméně cizích výrazů. Nadto mám jakousi podvědomou nedůvěru vůči slovům, která obsahují více než čtyři slabiky (při jejich výslovnosti se obvykle přežbleptnu). Proč tedy přímo do nadpisu cpu něco tak nemotorného, jako je slovo "resocializace"?

Jednak jsem byl k resocializaci loni v létě odsouzen organizátory Společnosti hledačů (viz minulý Mlýnek). A pak, milí čtenáři, odsouzen k tomu byl téměř každý z vás. A to pokaždé, když jste se vraceli z brontosauřího tábora nebo nějaké víkendové akce zpět do tepla rodinného (či kolejního) radiátoru. Ten proces začíná vždycky stejně, jen si vzpomeňte: Nejprve jdete s několika spolubratry pěšky na vlak. Pokud jdete dostatečně rychle, dotyčný vlak také stihnete; většinou je to vlak osobní. Poté obvykle přestoupíte na rychlík (má-li být situační humor dokonalý, je to ícéčko) - a už je vás podstatně míň, protože ostatní jeli směrem na Brno (na Prahu). Bydlíte-li skutečně daleko, přestoupíte ještě na jiný rychlík, na autobus, na tramvaj, na metro...

V tu chvíli jste většinou už dávno sami a plnými doušky vychutnáváte první vjemy ze setkání s civilizací. Čím je předchozí akce delší a skupinka účastníků uzavřenější, tím citlivější reakce v sobě pozorujete. Mobilní telefony v rukou spolucestujících, křiklavě barevné časopisy v nádražní trafice, plastové kelímky v automatech na kávu... to všechno jako by najednou zaútočilo na vaše zostřené vnímání. Bolestně vzdychnete u každého billboardu, o televizních reklamách ani nemluvě (vaše chyba, po příjezdu máte dodržovat alespoň týden televizní karantény). A vlastně ani nemusí jít o takovéto přímé výdobytky reklamního průmyslu; jeden z mých nejmilejších kulturních šoků nastal, když jsem se letos v listopadu ještě s krosnou na zádech vydal přímo z nádraží k volební urně, abych ze všech dvou reálných možností vybral svého oblíbenějšího kandidáta na senátora (mimochodem - nevyhrál).

Co s tím děláte? Mně se v těchto chvílích občas vnucuje to nejjednodušší řešení: vytvořím si ze své beznaděje ulitu, ze které se dívám na okolní svět. A říkám si, že já mám svůj svět, krásný, morálně čistý a ty maškary roztlemené ať mi do něj nelezou. Naštěstí jen zřídka mě přepadá nutkání k opačnému extrému: mesiášskému vnucování mojí pravdy těm nevědomým a nepoučeným.

Jedno i druhé je nejspíš nesmysl. Neexistuje svět skupinky vyvolených vědoucích a svět tupé masy tápajících či dokonce škodících. Jde spíš o věc věření než vědění, ale mám za to, že svět je jen jeden. Mnohé jsou jen způsoby, kterým se na něj díváme. Ano, svět Campanuly se jeví jako oáza vstřícnosti, vcítění, nezkažených vztahů a trvale udržitelného životního stylu. Ideální svět, který ale trvá tři dny, anebo týden, anebo dva týdny. Po celý zbytek roku je nám souzeno (či dáno?) žít ve světě sdíleném s lidmi často radikálně odlišných názorů.

Vidím ale v té podvojnosti něco dobrého. Je dobré mít účast na společenství lidí, kteří cosi sdílejí. Takovéto setkání inspiruje, zostřuje vidění věcí, kterých si člověk často ani nevšimne (na okraj - v tom vidím původní a snad i současnou úlohu oněch často vysmívaných církví). A je také dobré z tohoto společenství vyjít, podělit se o své vidění s těmi, kteří o to projeví zájem. Řeknu to ještě jinak: Je dobré přiložit do ohně a spolu s ostatními si u něj ohřát ruce. Ale k udržení velikého ohně je zapotřebí příliš mnoho dřeva a příliš mnoho sil. Věřím spíš ve svíčky od ohně zapálené, neboť ty vydrží mnohem déle. Jsou světlem pro všední dny. Nesvítí velikými slovy, ale proměňují se ve světlo svým životem. A navíc neoslňují, nespalují; lze se k nim přiblížit a zapálit vlastní plamínek, tak jako to dělají lidé kolem Vánoc s betlémským světlem.

Děsí mě představa světa ozářeného obrovským požárem. Doufám ve svět osvětlený spoustou svíček. Jak živit svůj ohýnek u ostatních a předávat jej dál? Jak být skromnou a neukecanou svíčkou? Nevím, poraďte...


[Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5
Celý článek | Autor: Martin Voříšek | Počet komentářů: 477 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek
© 2005 Campanula Barbata