Sedmero probuzení aneb lehce impresionisticky o Společnosti hledačů (L.P. 2000)

...ležela jsem na karimatce a snažila si odmyslet to neuvěřitelné hejno komárů. Oči jsem měla zavázané šátkem a můj mozek horečně zpracovával všemožné představy toho, co uvidím, až si ten šátek budu moci sundat. Zatím jenom hádám, kde to jsem a hlavně kdo jsou ti, kteří leží vedle mne. Slyšela jsem jen jejich dech a občasné projevy zoufalství nad tou dotěrnou krvelačnou faunou. To byl samý začátek příběhu, o kterém by se dalo napsat na sto stránek, což já nemůžu. Budu tedy vzpomínat na ty pro mě nejzásadnější momenty, které se pokusím líčit v celém jejich rozsahu. Připadá mi to lepší, než se dotknout úplně všeho a každý den tak vtěsnat do několika vět.

Rituály. Myslela jsem si, že je venku tma. A také jsem si byl jistá, že jsem v lese. V každé své ruce jsem najednou držela nějakou úplně jinou ruku. Horečně jsem je ohmatávala. Jedna je úzká, jemná, až éterická, ta druhá veliká a teplá. Jak asi ony vnímají moje ruce? A co si o nich, potažmo o mě myslí? A jaké jsou ty další články v kruhu rukou, který vlastně každým z nás začíná i končí... Kruh se rozpojil a štědrá ruka vkládá do mých rukou bylinu. Tak křehkou, tak zvláštní, pokoušela jsem se hmatem zjistit druh. Ne, tuhle neznám, je asi hodně vzácná. Vůně mě naprosto ohromila. Ani sladká, ani vtíravá, jen tak nesmírně neobvyklá a tajemná. Kdo ví, kde ji našli, ta asi hned tak někde neroste. Jak směšná jsem si připadala, když jsem zjistila, o jakou rostlinu jde: pelyněk. Ta nejobyčejnější bylina, která roste u všech cest, po nichž denně chodím. To jsem tedy omezenec, říkala jsem si a nemohla se nabažit pelyňkové vůně. Chodíme po světě s klapkami na očích. Vůbec největší hloupost je vnímat pelyněk jako prostou samozřejmost. - Probuzení první. (Přičemž dotyčný peliněk je jen jediný příklad z mnoha, mnoha a mnoha.)

Seděla jsem se svou rostlinkou opodál ostatních, protože oni se chystali do potní chýše, což jsem si bohužel musela nechat ujít. Spekuloval jsem o tom, o co asi přijdu, až mi došlo, že bych možná spíš měla jít pomoct těm, kdo saunu připravovali. Hned mi bylo lépe.

...těžko říct, co jsem si probuzena uprostřed noci vlastně představovala. Pár hodin pochodu někam. To vydržím. Proč jen ten člověk s tou pochodní tak hrozně naléhá? Působí naprosto neúprosně, žene nás po šutrech, po kolejích, křovím, kopřivami, to vše s plnou polní. Já klidně půjdu, ale proč mi neřeknou kam a jaký cíl tím sledují? Abych se z těch nezodpovězených otázek nezbláznila, přestal jsem si je klást. Půjdu na to jinak, nebudu to brát jako hru, ale jako možnost vyzkoušet sama sebe, jako nějakou zkoušku, která nebude lehká, ale určitě má nějaký smysl. Umínila jsem si na ten smysl přijít.

Nevím přesně, jak dlouho jsme pochodovali tu noc a den a noc. Možná dvacet hodin, možná ne, ale stejně jsem si sáhla až na úplné dno svých sil jak fyzických, tak i psychických. Tedy přesněji jedno to dno jsem posunula o hodně níž, než bylo předtím. Přiznám s trochou studu, že když jsme někdy za rozbřesku u Padající vody dozvěděli, že jsme pro tuhle chvíli u cíle, nedokázala jsem vidět jiný cíl, než svou karimatku a spacák. Jen díky slovům průvodce a přítomnosti sotatních jsem se dokázala donutit k méně přízemním myšlenkám. Něco jsem si ujasnila, ale vlastně ani teď si nejsem jistá, jaké je to mé největší přání. Už to v sobě nějak cítím, ale nejde to definovat. Když jsem vyslovila názor, že Padající voda spočívá v tom, že my do ní spadnem , nebyla jsem tak daleko od pravdy. Průzračná cesta vodopádem. Něco jako křest, ale takový, o kterém jsem si rozhodla sama. Ne církev nebo společnost nebo vláda. Já. By\lo to studené, ale čisté. Respektive očisťující... De facto jsem přišla o své poslední věci. Od teď jsem už měla jenom spodní prádlo, ponožky (jedny, podotýkám!), spacák, karimatku, kartáček na zuby, pastu a sandály. (Časem k tomu přibyly desky se "sebranými spisy", neboli spoustou textů k zamyšlení.) Popravdě řečeno moje první reakce bylo upřímné zděšení. Velmi neuměle jsem si spíchla jakýsi obleček, který se pak stal jediným, co jsem na sobě nosila - do zimy, do horka, neboť moje poslední triko zůstalo pod vodopádem. Ten kus prostěradla zažil hodně, a já musím uznat, že jsem nikdy nebyla za žádný jiný oděv tolik vděčná. Tohle všechno bylo ještě brzo ráno, cesta pokračoval. Zažili jsme na ní hlad, horko, žízeň, značné nepohodlí, trochu pocit ožebračení o své věci a vydání se na milost bůh ví čemu. Al e časem přišlo porozumění, ano, dosti paradoxně, teď teprve jsem svobodná. Musím sice šlapat do nekonečných kopců, ale čím míň mám na sobě a s sebou "zboží", tím snáz se vpíju do okolních lesů, tím víc si budu vážit potoka. A dál jsem pochopila, že smyslový prožitek je tím hodnotnější, čím méně hmoty se na něj zkonzumuje. A že když chci dostat najíst, musím nejdřív já někoho nakrmit. A že může být žízeň a poslední zbyteček sil, může být abnormálně málo, ale může to být dost. Může být těžko, ale přesto krásně. - Probuzení druhé.

...dřepěla jsem v záhonu macešek, zcela neuvěřitelně špinavá a naprosto zabraná do své práce - sázení květináčů. Abyste věděli, to mi nepřskočilo, to je náhodou efektivní metoda, jak si malé macešky dokáží daleko lépe zadržet potřebnou vosdu. V životě by mě nenapadlo, že mě sázení bude nějak zvlášť naplňovat. A ejhle. Jak jsem se tak rýpala v tom záhonu, byla jsem vrcholně spokojená. Dotýkat se zrození. Nemuset si (výjimečně) připadat jako parazit. Vzácný to pocit. Zvlášť potom, co jsem se dozvěděla o Černobylu, jsem ho dost postrádala.

Proč se to stalo? Mělo to snad být varování? A co můžu zrovna já udělat pro to, aby už nikdo nebyl odsouzen žít v jedovaté krajině, aby nikdo nesměl beztrestně připouštět takové šílené utrpení? Co, proboha, CO?

Jsem tak vděčná, že můžu dýchat, zítra ráno zase vyjde Slunce, jé lidi, mě tolik baví žít. Ovšem tu ubzučenou mouchu taky, určitě cítí totéž... Zrovna o tomhle byl Sněm bytostí. A nastalo probuzení třetí.

...napsala jsem o té cestě zelenou fixou celé dvě stránky. Nikdy jsem to pos obě nečetla, mám obyvy, že to bylo příliš slaboduché. No, stím už nemůžu nic dělat. Ano, přemýšlet o energii při pohledu do pece plné plamenů, nevidět nic než oheň a vnímat jen spalující žár, to je takříkajíc "síla". Zadumaně jsem zkoumala jeden z kusů dřeva, které jsme natahali z lesa kvůli vypalování keramiky. Cesta od větve k žáru v peci mi ležela v hlavě. Ale vývoj od vzniku života až po tuhle chvíli ještě víc. Teď asi nejdo o pochopení chemicko-fyzikálního procesu. (Tedy ne že by mě to nezajímalo.) Ale tady jde asi mimo jiné o tu mojí osobní odpovědnost. No nazdar! Když budu důsledně šetřit elktřinou, svět tím nespasím. Ale co je podstatné, minimalizuji svůj podíl viny na tomhle stavu. Ba ne, to je asi málo. Tak já nevím. Z mé bezradnosti je mi nanic. Vážně se blíží katastrofa, konec? Když jsem na konci té tolik naléhavé cesty uviděla na veliké bílé čtvrtce čísla 28.12.1982, v první chvíli mě vážně napadlo, že je to datum výbuchu Černobylu. Že je to datum mého příchodu na svět, mě v tu chvíli šokovalo, má první myšlenka byla: Ale já přece za nic nemůžu! Proč já? Proč zrovna moje narození? Od té doby se mi obrovská, ze tmy vystupující čísla vybavují vždycky, když mám pocit, že jsem příliš lhostejná ke stavu světa. Připadá mi, že je to šifra, která říká: "Sama sobě neutečeš!" Takové bylo to první probuzení. (Mezitím, co já meditovala v horku u pece, Tapi opodál drkotal zubama, protože mě nechala jen mé samotě a myšlenkám. Tímto ji hluboce obdivuji, že nezmrzla.)

...probuzení páté bylo doslovné. Biofarma v Hartíkově. Snídaně pod jasanem. Chleba, med, mléko, k tomu příchuť slunce, modré nebe a černá koťata. Tentokrát vůbec nezůstanu u subjektivních dojmů. Myslím, že nám všem muselo být krásně. Procházela jsem pole pohanky. Sedřená a vážná. Myslela jsem na ty, kdo celý den, celý rok, celý život plejí dejme tomu rýži. Žijí jen pro své pole a díky němu. Nejsem tak silná, já bych to nedokázala. A zatáhlo se a přišel déšť. Standa s Evou tak pracují nadmíru těžce, ale pravda je, že ten, kdo vidí ve své práci smysl, může i vyloženou dřinu dělat mnohem raději než ten , kdo rovná papíry někde v kanclu. Tam, v těch stráních nad Hartíkovem vzala za své moje utkvělá představa, že co zemědělec, to omezený jezeďák. Zkrátka jsem měla radost, že to může být úplně jinak a zemědělců, zvláště těch bio- si teď nesmírně vážím.

...hráli jsme divadlo, a povedlo se to. Obecenstvo nejen, že nás nevypískalo, ale dokonce se zdálo, že by si dali líbit volné pokračování. (Třeba.) Suverénně jsme se utábořili na anglickém trávníčku před jesenickou radnicí a opájeli se spokojeností. A na moud uši, za chvíli se k nám začali sbíhat místní novináři. Tedy nikoliv novináři, popravdě řečeno jenom jeden, ale i tak jsem už viděla ten titulek na první straně jesenického kulturního zpravodajství. Skutečnost velmi zchladila mé samolibé představy. Dotyčný nejen že neviděl naše hodnotné představení, ale naše ušlechtilé umělecké snahy pokládal za demonstraci proti bůh ví čemu. Navíc se ukázalo, že to byl novinář velice nechápavý. Vysvětlit mu, že jsme fakt nepřišli vytloukat výlohy nadnárodním korporacím bylo věru obtížné. Nakonec kapituloval a doešel. Mohl mít skvělou kulturní reportáž, ale chtěl za každou cenu skandál, tak má... A dobře mu tak, říkám si, ale to sem tolik nepatří.

Vydali jsme se na procházku po krásách Jeseníku. Věřím, ž je to město vskutku nádherné, bohužel si nemůžu bát tak úplně jistá, neboť jsem opět měla na očích šátek. Představa osmi baikovaných figur o slepu korzujících Jeseníkem mi připadeá nesmírně zábavná. Nicméně až na jeden čelní střet s pouličním osvětlením (tím šťastným jsem samozřejmě byla já) nedošlo k žádným úrazům ani obětem na životech, ač tahle "slepá cesta" byl a nesmírně dlouhá. Teď nevím, jak mám navázat, měla by totiž přijít ta nejzásadnější chvíle a myslím, že plynulý přechod se mi nepovede. Dělám proto opět větší střih.

Asi to nebylo ve skutečnosti tak dlouho, ale byla bych ochotná tvrdit, že jsem ty reklamy poslouchal aspoň dvě hodiny. Třeštila mi hlava, už jsem nedokázala ani stát. Vrávorala jsem, chtěla se alespoň o něco opřít, ale nebylo o co. A bylo to tak odporně nahlas. Měla jsem pocit, že už nemám v hlavě ani kousek mozku, jen samé reklamy. Proto jsem byl a tak ráda, že mě teď Tapi někam odvádí. Kam, to mi bylo úplně jedno. Už alespoň tři hodiny jsem byla slepá, ale to byla ve srřovnání s těmi odpornými reklamami celkem banalita.

Někam mě tedy dovedli, posadili a "můžete si sundat šátek". Jako krtek právě vytažený z hlíny s výrazem těžkého kreténismu jsem koukala kolem sebe... Nejsdřív jsem myslela, že to má být oltář, ten stůl s třemi svíčkami, ale když jsem po značné chvíli viděla již jakžtakž ostře, bylo mi divné, proč má Drsoň sako a kdo je ten neznámý, nevraživě se tvářící člověk. A jak jsem pomalu přicházela k sobě, s hrůzou jsem zjistila, že už dlouho mluvím s porotou, že na něco odpovídám, i když mi to vůbec nemyslí. To tedy nechci vidět ten obrázek, jaký si o mně udělají na základě toho, co jim řeknu. Zhruba mi začal docházet smysl. Je vlastně konec celé naší cesty. Snažili se mi tu něco dát. Teď chtějí zjistit, nakolik jsem si to schopná obhájit. Chtějí po mě, abych nějak zdůvodnila všechno, co jsme dělali, čím jsme žili. Chápu tedy, snažím se přemýšlet, přestu, když dostanu otázku: Proč nepoužívat tolik věcí jako normální člověk, jsem v pokušení říct: Protože jste nám všechno podle zabavili, vy sadisti, ale ovládla jsem se.

Vyloženě ve mně navozená atmosféra evokovala všechna svědectví a dokumenty z 50. Let o politických procesech. Určitě to byl účel, abych se cítila tak nějak. Už jsem chápala, proč jsem takovou dobu stála pod palbou reklamní agitace. A do toho ta povídka od Orwella. Na tomto místě ckládám hlubokou poklonu všem organizátorům. Zcela upřímně. Pokud výš popsané drasticky zjednodušeně označím jako "hru" pak je to nejlepší hra, jakou jsem kdy "hrála". I přesto, že se dá zároveň chápat i jako sakra vážná věc. Vymysleli jste to dokonale. Jen mi trochu otrnulo, začala jsem se pokoušet o jakýs takýs odboj proti těm obviněním z antisociálnosti, nevděčnosti vůči tzv. společnosti, chování s údajněsektářskými prvky, prý přehnané důvěřivosti atd. Nicméně na perfektně připravené argumenty poroty jsem nestačila. Ukrutně mě štve, že neumím argumentovat, zvláště ne, když to má být nedej bože pohotově. Nejzajímavější na tom bylo, že stejně přesvědčevým způsobem jakým nám byl během cesty předkládán názor "A", byl nám tady vnucován názor "B", který ho zcela vylučoval. Argumenty, co do možnosti je vyvrátit, naprosto stejně silné. Dostala jsem vlastně neobyčejnou a naléhavou příležitost uvědomit si, že lidi je vlastně možné přesvědčit úplně o čemkoli. A taky jak je to nebezpečné. Byla to zkouška toho, jako dalece jsem schopná vlastního posuzování světa, jestli nejsem tak říkajíc slepá ovce, která milým organizátorům odkýve jak "A", tak i "B". Bohužel myslím, že jsem přesně takhle působila. Až teprve když jsem ležela na podlaze neznámé zbořeniny, kdž to všechno skončilo, napadaly mě jakž takž slušné formulace myšlenek, kterým moje předchozí vyjádření akorát tak ubralo na hloubce. Zkrátka, milá poroto, snad nejsem tak přitroublá, jak se muselo zdát. Jenom jste po mně chtěli příliš ve stavu, kdy jsem měla co dělat s utvořením holé věty. Chápu ale, že to tak nějak patřilo k pravidlům, cosi jako odpoutání ducha od momentální fyzické únavy. Asi jsem neobstála, jak jste doufali, možná se vám zdálo, že jsem jedna z těch tisíců zabedněných. (Budu na sobě pracovat, slibuji.) Ale i tak to bylo nejsilnější a nejvíc motivující probuzení, díky za ně...

...má chabá obhajoba vedla k tomu, že jsem byla odsouzena kresocializaci a návratu do konzumu. Napadlo mě, že ta pravá zkouška tímhle teprve začíná. Už jsem toho naplkala spoustu, a přesto nevím, jestli jsem o nejzásadnější části naší cesty dokázala říct to podstatné. A tak odkazuji na ty, kdo tam sice nebyli, ale i tak to umí lépe (např. E. Kohák, Zelená svatozář).

Otevírám oči až někde v Letohradě. Daleko od Vás, od Rusalky, od Cesty. I přes mírný smutek si náhle uvědomím duševní přetlak který mě ponouká zpívat celému světu, že jsem ŠŤASTNÁ! A taky nevýslovně vděčná celé Společnosti hledačů. Chci říci, že jsem s ní strávila velkou část svého života. Dá-li se život měřit jinak než pomocí stopek.

Nemám talent na patetické závěry, neumím slovy říct, jak moc, strašně moc Vám děkuji. Tak to bylo vlastně to nejprostší i nejvznešenější. To bylo probuzení sedmé.