Základní článek
Hnutí Brontosaurus
 

Web site powered by phpRS

Hlavní stránka Rubriky Registrace Ankety Nejčtenĕjší články Hledej

Tábory

* Společnost hledačů (L.P. 2000)

Vydáno dne 01. 01. 2000 (5320 přečtení)

Bůh ví proč, ale myslela jsem si, že posledních čtrnáct dní srpna strávím v Jeseníkách sázením stromků. A k tomu samozřejmě nějaké ty hry, jak už to na podobných akcích bývá. Realita však byla zcela jiná. Nebyla jsem totiž na "podobné" akci.

V Jeseníku jsem podle instrukcí zašátrala v hlavě Gogolovy busty, a kromě několika pavouků tam nalezla i dopis, který mě posílal kamsi do lesa. A tak jsem šla. Částečně natěšená a zvědavá, dílem i v obavách, co se z toho vyvine. Zarazila mě až v podvečer cedule, která přikazovala tiše si sednout a zavázat si oči šátkem. Někdo mě vzal za ruku a odváděl pryč - bylo jasné, že "to" začalo.

Po chvíli čekání než dorazili i další ošátkovaní Hledači, jsme se, stále slepí, chytli za ruce. Nikdy před tím jsme se neviděli, netušili jsme, jestli vedle nás stojí kluk nebo holka, tlustý či tenký, zrzavý, vysoký či mrňavý... a to bylo dobře. Snažili jsme se poznat své příští spoluputovníky jinak, než se obvykle lidé seznamují - hmatem, když jsme "zkoumali" ruce sousedů a sluchem, když každý z nás zpíval indiánskou píseň, zahajující obřad v potní chýši. Takže je jasné, co následovalo. Myslím, že celé to intenzivní vnímání druhých, dosud neznámých lidí, nás mělo na initipi připravit, protože, upřímně řečeno, svlékání donaha se šátkem na očích vyžaduje notnou dávku důvěry k okolí.

Když jsme v sauně skončili, schladili se a oblékli, konečně jsme se mohli vzájemně okouknout ve světle ohně. Bylo nám řečeno: "Jděte spát!" a organizátoři zmizeli. Netušili jsme ještě, že je to u nich obvyklý úkaz. Skvěle by se na ně hodila písnička Karla Plíhala se slovy: "Prý se občas někde zjeví, kdy a kde to nikdo neví." Přesně tak se totiž objevovali Oni = Organizátoři.

První noc to bylo asi ve 3:00. "Dělejte! Vstávejte! 5 minut do odchodu!" Světlo loučí, nepříjemný obličeje, hluk a neustálé popohánění. Bleskově (podle nás, šnečím tempem dle organizátorů) šlapeme věci do batohů, abychom splnili vražedný limit pěti minut a jsme připraveni k odchodu. Lepším slovem by snad bylo "k odběhu". Pod vedením Drsoně, který však v té době Drsoněm ještě nebyl, absolvujeme noční orientačně překážkový běh cestou necestou, který má zvláštní přestávku v Žulové na nádraží. Zvláštní je v tom, že zde musíme vykuchat své batohy a nechat v nich jen to nejnutnější. Troufám si tvrdit, že většina z nás si v té chvíli myslela, že organizátoři jsou tak hodní, že nám chtějí ulehčit zavazadla na další cestu, a že se se svými věcmi ještě ten den večer setkáme.

A tak tedy rance na záda a pokračovat v rychlochůzi. Kolem šesté (už nemáme hodinky) ráno další přestávka, tentokrát na břehu říčky. Je moc hezká - z obou stran sevřená do skal, bublá si přes kameny, do tmavé tůňky padá asi třímetrový vodopád a rozstřikuje vodu na tisíce kapek. "Tak se svlečte a každý sám prolezte tím vodopádem nahoru, pak kus korytem a uvidíte," káže nám organizátor. Rázem říčka ztrácí svůj půvab. Naštěstí jen do doby, než se do ní vrhnu. Vystoupat vodopádem a proplést se mezi padlými kmeny smrků vyžaduje jisté úsilí, takže chlad je zapomenut. Přistihuju se, že mě to baví. Na konci vodní očistné cesty nás čeká víla; napijeme se společně z tůňky a přijmeme tak alespoň na 14 dní nový život.

Musím se zmínit také o tom, že pro následující dva týdny si dáváme nové jméno. Naše vlastní, původní je pro tento čas zapomenuto. Je to, jako bychom se znova rodili - svízelná cesta záplavou vody, která nás vyplivne mokré, roztřesené a lehce vyčerpané do "nového světa", s novým jménem, které nás na několik dní osvobozuje od našeho skutečného života.

Jako každému miminu po narození je zima i mně, ráda se nechávám od víly poslat k ohni a těším se na mikinu. Jaké je však moje překvapení, když místo ní vyfasuji prostěradlo, jehlu, nit a instrukci, že si mám něco ušít. Svoje civilní oblečení prý na nějakou dobu neuvidíme. Sedíme u ohně a svorně tvoříme. Musím říct, že nám to pak slušelo. Lidi si nás mohli splést buď se středověkými poutníky , směřujícími poklonit se svatým ostatkům či papeži do Říma, s novodobými chiliasty a nebo s dnešními přívrženci Kršňáků (a ti méně poetičtí s uprchlými cvoky).

Ošaceni se vydáváme na další pouť, tentokrát sami, takže cesta probíhá v poklidnějším tempu. Avšak pouze do doby, než si nás převezme Tom. Po přivítání nasadil "masku správného organizátora"(jak jsme je zatím mohli poznat - nutno říci, že se to týká pouze jejich mužské sekce), což znamená, stručně řečeno, že byl nepředstavitelně protivnej, a také ostré tempo chůze. Ale správně odhadl, kam až může zajít a v pravý čas nám předhodil něco, za co bychom mu utrhali ruce. Tím něčím byla igelitka ovesných vloček.

Nastala chvíle klidu, koupání, jedení a povídání, první chvíle, kdy jsme si navzájem věnovali trochu času a díky Tomově hře i myšlenek. Bohužel, čas nečeká, a tak jsme museli vyrazit na další cestu. Přes Šerák na Keprník, zastavení na skalnatém hřebenu, kde už lze vdechnout vůni blížící se noci, dál a dál k Červenohorskému sedlu, tma přišla rychle a přistrkuje nám pod nohy kameny a kořeny. Volíme zkratku, která oplývá všemi charakteristikami zkratek, včetně toho, že je třikrát tak dlouhá a pětkrát tak náročná jako původní trasa.

Sestupujeme klečí, lesem a nakonec potokem, jednu baterku vpředu a jednu vzadu. Moc mě to baví. Člověk se probral, ostří všechny smysly, musí dávat pozor na sebe i ostatní ..., navíc hlína v březích potoka krásně vlhce voní, v kleči jemně horsky profukuje a na jejích větvích se dá skvěle houpat (hlavně když člověk padá). Vím, ne všichni byli z tohoto úseku nadšení, ale nahlas si nestěžoval nikdo. A konec přeci jenom jednou přišel a vylezli jsme na silnici. Are začal zpívat, ostatní se přidali. Bylo po půlnoci a my šli po asfaltce, pěli co nás napadalo, často falešně, a mně (a doufám že i ostatním) bylo dobře. Pak už se mi to zdálo jako chvíle než jsme došli na Rusalku. Na stole stála večeře, která do nás spadla stejně rychle, jako my jsme potom padli do postele. První den tábora byl tedy úspěšně za námi.

Nemělo by asi smysl popisovat den po dni - k čemu by pak byla kronika?! Navíc zážitků bylo tolik, že by to vystačilo na jednu samostatnou knihu a ne na článek do Mlýnku. Na sáhodlouhý traktát by vydalo už jen zamyšlení nad vlivem obilninovo - luštěninové stravy na psychiku a zejména peristaltiku běžného masožravce, kterých z nás byla rovná polovina. Ale už druhý den večer se ukázalo, že zvláště Kytička a Ruby mají neobyčejné nadání pro tvorbu placek, a nutno říci, že hlady ani nechutenstvím jsme netrpěli. (A což teprve když nám Ofus vysvětlil, že touto zdravou stravou prospíváme svému chrupu, nervové soustavě, fyziologickým funkcím, vzhledu, inteligenci, míru na Blízkém Východě a alfabetizaci rovníkové Afriky.)

Jak dny míjely, nepřekvapovalo nás už, když se zčista jasna odněkud někdo vynořil a než zase stačil zmizet, někam nás poslal. Mám na mysli třeba do lesa nebo za zahradníkem Ondrou do Zlatých Hor, takže jestli některého čtenáře napadlo něco jiného, měl by zpytovat své svědomí, zejména je-li to náš organizátor. A taky jsme (nebo aspoň já) už srostli se svým prostěradlovým oděvem, neudivovalo mě, že se v něm dá vcelku žít, a dokonce i stopovat, jak jsme se přesvědčili při cestě do Ondrova zahradnictví.

Tam jsme kromě práce zažili i pár "lahůdek" - shromáždění bytostí se silným prožitkem světa jako domova všech živých i neživých členů přírody, kteří jsou tak naše spolubydlící sestry a bratři, hru na diskusi kolem Mikulovického obchvatu (která třeba pro mě byla spíš smutná než hravá, protože spoustu věcí, které tam vyplavaly na povrch, jsem ani netušila), brzce ranní poslech černobylského příběhu a následné volné dopoledne na zamyšlení nad tou katastrofou, které však bylo tak krásné, až se mi nechtělo myslet na nic a jenom jít a koukat kolem sebe.

A zase se vydáváme na cestu, zpět na Rusalku. Naše oblečení už ale není bílé, měli jsme čas si ho modře obatikovat. To možná byla před stopováním zásadní chyba. Ostatní nakonec nějak dojeli, ale nám ne a ne někdo zastavit. Nejspíš naše batikované šaty ve spojení s Větvičkovým černým hárem a intelektuálním výrazem vyvolávaly dojem hipíků, vracejících se z lovu na lysohlávky. Došli jsme tak sice o hodně později než jsme měli, ale aspoň jsme si popovídali.

Na Rusalce jsme pak měli dva tvořivé dny. Freon nás učila točit na kruhu, každý si zkusil vyrobit misku. Je skvělý, jak je ta hlína pod rukama opravdu živá. A další den ráno přišel Velký Fo s pytlem proutků, a učil nás plést ošatku. Ten den se vyvedl mimořádně. Svítilo sluníčko, my seděli venku na zemi, povídali si a zoufale volali na Foa, aby nás přišel vysvobodit ze zašmodrchané spleti větviček. Nikam jsme nespěchali a čas jako by se pro nás zastavil někdy před sto lety.

Abychom si idylku na Rusalce neužívali příliš dlouho, další ráno přišel Roman, svázal nás lanem za ruce k sobě, předal nám peníze a instrukce a odeslal pryč. Pěšky, autobusem, vlakem a znovu pěšky, stále svázaní, jsme se přepravili do Hartíkova, kde na nás na poli čekala další práce - pomoc Evě a Standovi. Po dvou dnech práce přišly další pokyny: vymyslet a secvičit divadelní představení. Do zítra! Naštěstí Aglaja oplývá dramatickým talentem a rychle ze sebe vysypala kostru pohádky, kterou už jsme jen doobalili a byla připravená k přednesu.

Vrátili jsme se do Jeseníku, kde nás čekala další zrada od organizátorů. Divadlo jsme neměli hrát pro ně, ale pro širokou veřejnost. Na náměstí. Narychlo jsme v jesenických sadech namalovali kulisy, jednou si pohádku zkusili a předstoupili před publikum. Hráli jsme "O celozrnné chaloupce" - příběh silně inspirovaný čočkou, celozrnnou moukou a Ofusem.

Po představení jsme dostali večeři a zavázali si oči šátkem. Tapi a Freon pro nás přišly a odvedly nás neznámo kam. Šli jsme dost dlouho (nebo se to tak poslepu jenom zdálo) a nakonec se zastavili v nějakém rozestavěném domě. Bylo v něm vlhko a zima, dodatečně musím uznat, že jako kulisa k tomu, co mělo následovat, byl zvolený opravdu vhodně, jelikož celkový pocit z něj byl jako v hladomorně. Stáli jsme slepí u zdi a poslouchali dokolečka reklamy, dokonalý výplach mozku. Zoufale se mi chtělo spát a bolely mě nohy. Nakonec mě zase někam odvedli a já k svému údivu stanula před soudem. Pro pokročilé únavové zatemnění mozku si příliš nepamatuji, o co šlo. Ale pochopila jsem, že svým chováním během minulých dvou týdnů jsem pobuřovala společnost, zejména svým nemravným a nevkusným oblečením, okrádala stát a šířila společnosti nevhodné myšlenky. Za což mě po právu odsoudili k resocializaci, k návratu do běžné společnosti a nošení civilního šatstva. Teď jsem tedy doma, na sobě mám džíny, ale resocializace stejně proběhla neúspěšně. A co si teď mám počít?!


[Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5
Celý článek | Autor: Halka | Počet komentářů: 512 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek
© 2005 Campanula Barbata