Campanula Barbata
Základní článek
Hnutí Brontosaurus
 

Web site powered by phpRS

Hlavní stránka Rubriky Registrace Ankety Nejčtenĕjší články Hledej

* Kosení, hrabání, tahání, plavání v bažině a jiné radovánky 2 - 2012

Vydáno dne 19. 11. 2012 (760 přečtení)

Pršelo. Noční krajina byla zahalena v mlze. Byla zima a foukal studený vítr. Po rozbité cestě, kterou v té tmě skoro nebylo vidět, kráčely tři postavy.

Kosení, hrabání, tahání, plavání v bažině a jiné radovánky Pršelo. Noční krajina byla zahalena v mlze. Byla zima a foukal studený vítr. Po rozbité cestě, kterou v té tmě skoro nebylo vidět, kráčely tři postavy. Dvě z nich byly zahaleny v pláštěnce, třetí měla jen promáčený svetr. Každá táhla nějaké břemeno – kosu, batoh, vidle…. Vlekly se do kopce a zdálo se, že už nemohou. Všechny vypadaly velmi utahaně. Skoro jako by celý den tahaly mokrou trávu. Ale to bylo určitě jen zdání. Jen blázen by se vydal v takovém nečase hrabat čerstvě pokosenou rozbahněnou louku.

Zničehonic se jedna z nich zastavila a tiše povídá: „Víte, co je nejhorší? Že nás tam nahoře nečeká nic, než vyhasnutá kamna, mytí v ledovém potoce, neuvařená večeře, hora neumytého nádobí, myši…“ V půlce věty se zarazila. Na dlouhou chvíli zavládlo hluboké ticho.

Všechno to začalo úplně nevinně. Užívala jsem si pestré prázdniny a zrovna jsem si začala říkat, že už jsem si dlouho nesáhla na dno, když tu mi přišla zpráva od Olí, jestli s nimi nechci jet kosit Filipovické louky. V tu chvíli mi to přišlo jako skvělý způsob, jak strávit poslední okamžiky prázdnin, a tak jsem slíbila, že přijedu.

Cesta proběhla docela hladce, když pominu, že mi v Olomouci přímo před nosem ujel poslední vlak na Šumperk. Bylo krásně, svítilo sluníčko a já trefila úplně sama na chatu Rusalku, kde mě mile přivítali Olí a Fo, celí šťastní, že na to teď nebudou sami dva. Olí už tam byla čtvrtý den, a tak jsem se trochu bála, že mi toho ke kosení moc nenechala. Ale jediný pohled na louku mě ujistil, že byly mé obavy úplně zbytečné. V červenci se pokosila jen asi třetina louky a ze zbytku Olí a Fo zatím pokosili zhruba jednu a půl čtvrtiny. Zbývalo nám tedy ještě pokosit pět dvanáctin a pohrabat dvě třetiny louky.

První dny kosení byly docela příjemné. Teplota se sice vyšplhala na nějakých 40 stupňů ve stínu, ale on tam stejně nikde stín nebyl, a tak jsme si s tím nemuseli lámat hlavu. V úterý nám přijela na pomoc Dana a kosení šlo tak rychle, že jsme skoro začali věřit, že to stihneme pokosit všechno. Dokonce jsme si udělali dva výlety, první na Točník a druhý do Jeseníku, kde jsme si nakoupili hory toaletního papíru a živočišné uhlí. Dana vzala na výlet do Jeseníku i jednoho křižáka z Filipovic. Přišlo jí líto, že tráví celý život na té nudné orchidejové louce a nikam jinam se nepodívá, tak si ho dala na šátek a ukázala mu, jak se žije ve městě. Přišlo mi, že to na pavouka moc velký dojem neudělalo, ale neměla jsem to srdce to Daně říct.

Den ode dne se kosilo hůř. Moji kosu Francimora už všechno bolelo. Nějak za ten rok odvyknul práci a potřeboval čím dál častěji přestávku. Ostatní kosy na tom byly podobně, jen Foův Jožin měl stále dost energie. Nevím, čím to bylo. Ve čtvrtek nás Fo opustil a zůstaly jsme tam jen tři slabé křehké bezbranné ženy. A protože už jsme měly skoro všechno pokosené a bylo třeba začít hrabat, pokazilo se počasí a začalo pršet. Kapky padaly, tráva těžkla, bahno se rozbahňovalo, holinky se bořily a plnily vodou, blátem, rybami… oblečení se mokřilo, práce neubývalo, polední pauza se zkracovala, pracovní doba prodlužovala, ruce bolely, nálada se měnila…. S velkou láskou jsme vzpomínaly na všechny, kteří mohli přijet a nepřijeli. Do mých jediných suchých bot se nastěhovaly myši.

Na poslední den práce dorazil František. Trochu se zlobil, že jsme mu nenechaly žádné kosení. Ale když viděl, kolik mokré trávy může odtahat, hned se na nás přestal mračit. Z práce byl úplně nadšený. Když jsme navrhovaly, že se na chvilku schováme před deštěm do psí boudy a dáme si něco studeného k jídlu, nechtěl o tom ani slyšet. „A orchideje zachrání kdo?“ zeptal se vyčítavě. A tak jsme nezastavovali a pracovali celý den. V uších mi zněla slova známé písně pana Boška s názvem Zakázané. Dana odpoledne odjela se slovy: „Moudřejší ustoupí,“ a nechala nás v tom samotné. Možná to bylo tím, že byla čím dál větší tma nebo už jsme měli vidiny z únavy, ale kolem osmé večer jsme najednou nabyli dojmu, že už je všechno shrabané. Běhali jsme po louce a snažili se najít nějakou neodnesenou trávu, ale nic jsme nenašli. A tak jsme se rozloučili s bažinou a po dvanácti hodinách tvrdé práce jsme se vydali na Rusalku….

Měla jsem příjemný pocit z dobře odvedené práce a nic, opravdu nic, mi nemohlo pokazit náladu. Ani to, že mi při nočním koupání v potoce uplavala čelovka. Ani to, že jsem se druhý den musela s Jeseníky rozloučit a vydat se na zpáteční cestu. Byl to krásný užitečně strávený týden.

Markéta Švehláková


Celá tisková zpráva | Počet komentářů: 70 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek
© 2005 Campanula Barbata