Základní článek
Hnutí Brontosaurus
 

Web site powered by phpRS

Hlavní stránka Rubriky Registrace Ankety Nejčtenĕjší články Hledej

* Když se snáší noc nad střechy.... 1/2012

Vydáno dne 19. 11. 2012 (1331 přečtení)

Tak tuhle písničku se mi nijak nedaří poslední tři týdny vyhnat z hlavy (a hned je tu první spojení s brontosaury, kteří ji docela často pějí – pějeme), což asi není v dané situaci úplně nepochopitelné.

Pravdou je, že noc se snáší, s přihlédnutím k ročnímu období, tady v Petrohradě, kde se přibližně ony tři týdny nacházím, poměrně pozdě. Pan prezident totiž rozhodl, a tudíž se tak děje, že Rusko půjde opět svou vlastní cestou a časový posun oproti zimnímu času evropskému jsou nyní místo dvou hned tři hodiny. Ranní svítání se tak objevuje později a stejně tak později začíná, resp. končí i místní (nejen pracovní) den. A pro mě to znamená (ob)časné hádky s vrátnou, které mě za žádnou cenu nechce pustit na katedru filozofické fakulty, neb v půl osmé ráno, kdy jsem zvyklá chodit do práce, tady nikdo do práce přece nechodí a „musím si zvyknout, že tady je to jinak než u nás!“ „Dobro pažalovať v Rasiju!“

Petrohrad není Ruskem, které znám. Vlastně neznám Rusko, jen Moskvu, která není skutečným Ruskem. Na to, aby člověk tuhle zemi poznal, musel by ji projet křížem krážem a prožít mnoho dnů na mnoha místech, které se liší lidmi, podnebím, způsobem života, řečí, zvyky, jídlem, náladou...

Neznám Rusko, znala jsem Moskvu, teď se učím poznávat Petrohrad – Petěrburg – Leningrad.

„Ja pajedu v Piter pojezdom Streloj.“

Pro mnohé Petrohrad je a navždy zůstane Leningradem. Místem, kde šlo o život, o to, jak najít něco k jídlu a něco, čím by se člověk mohl zahřát. I já si přeju se tady zahřát. Venku je kolem mínus dvaceti, což není žádná krutá zima. Poučena z Moskvy jsem vybavena oblečením, které mi nedává zimu pocítit, a místní zima je, na rozdíl od té české kalamitní, krásná a taková, jakou má být (slunce a mráz, překrásný den, určitě by dodal Puškin). Zima venku mě netrápí, naopak, chodím se ven zahřát. Trpím zimou v bytě, kde je okolo 12 stupňů a přes mou obrovskou snahu zalepit okna vším možným (kartony, obrazem Jesenina a ještě jakousi tváří, kterou bych asi měla znát, ale v téhle zimě je mi to šumafuk, nalezenými zbytky molitanu, dvěma dekami, záclonou a na ramínkách navěšeným veškerým oblečením, které právě nemám na sobě a kterým se snažím zabránit ledovému vzduchu naplňovat můj byt) se teplota zvedá maximálně o stupeň a půl. Spím v rukavicích, čepici, zachraňuje mě brontosauřími akcemi i Moskvou prověřený spacák značky Hannah, jemuž tímto dělám zcela otevřenou reklamu a posílám tisícero díků.

„Ej maroz, maroz, ne maroz menja.“

A tak, ve snaze zachránit se před chladem, tj. půjčit si od nějaké dobré duše přímotop, už dvě hodiny sedím v útulné a vyhřáté kuchyni nad talířem pohanky (a zde je další z mých malých soukromých brontosauřích asociací; stále vidím Moldána a rozehřátý kopec nad Muchovicemi) a možné trochu neslušně zadávám otázky, které mi leží v hlavě. Vedle mě sedí stará dáma, profesorka univerzity, která toho o české literatuře ví víc než já, ale především ví víc o „opravdové“ hodnotě života – o tom, jak bomba, jejíž úlomky proletěly oknem jejich bytu, jako zázrakem nikoho nezabila, jen lehce zranila, jak se její matce podařilo zachránit nejen svou malou dceru (tedy vypravěčku) a svou sestru, ale i sebe, přestože v autě, které je vyvezlo z blokádou uzavřeného Leningradu přes zamrzlou Ladogu, byla jen DVĚ místa, aby poté zemřela při dalším putování po válkou ochromeném Rusku. A spolu s vypravěčkou vidím úplně jasně stůl s rozestavěnými miskami, z nichž se kouří a vedle nichž leží vojenské suchary – první jídlo, které jim po zachránění nabídli vojáci. Dodnes ho vidí i cítí, o všem vypráví bez hořkosti, snad jen s otázkou: „proč vlastně, proč se to všechno dělo?“ „Pačemu?“

Po návratu do bytu rychle se plnícího teplem z přímotopu se i přes pokročilou hodinu se nemohu odtrhnout od rozečtené knihy - knihy, na kterou jsem z nějakého důvodu narazila právě teď a tady: Stalinské pracovní tábory a jejich utrpení, Kubiš a Gabčík po kolena ve vodě, (pořád se chce doufat, i přes nesporná historická fakta, že se zachrání), podivná úmrtí pytláků vražděných zvířaty, (ne)obyčejné životy obyčejných ruských mužiků, okupace Československa a únorové znárodňování majetku „české buržoazie“, všechna válečná, poválečná a normalizační dramata, nejen lidská, ale dramata a osudy věcí, budov, třeba v Brně... Všechno souvisí se vším a nelze se na věci (ne)dávno minulé dávat jen jednou optikou. I to si říkám při procházce sluncem ozářeným a zamrzlým Finským zálivem, který se hemží běžkaři (a tady má další soukromá asociace s brontosaury), dětmi na pekáčích, rybáři sedícími v tom mraze trpělivě u malého otvoru v ledu a doufajícími v nějaký úlovek. Typické nádherné zimní sobotní odpoledne, žádný shon a stres. „Kakaja krasivaja pagoda!“

Petrohradu se kromě „Benátek severu“ říká také„kulturná stalica“, tedy kulturní hlavní město, což se kromě velkého množství památek vztahuje také na jeho obyvatele. Je až s podivem, jak se Rusové, které mám nejen z Moskvy, ale hlavně z Prahy zapsaní jako neuvěřitelně neslušné, nevychované, drzé a hrubé osoby, náhle mění na příjemné, slušné, ochotné bytosti, které poradí, pomohou, usmějí se, poděkují. A i v úplně našlapaném autobusu, jimž se prodírá průvodčí (neboli konduktor) a prodává jízdenky (pro nás zvláštní systém, tady ale funguje) a jímž se jen tak prodrat nedá, jsou lidé milí, nenadávají a snaží se udělat maximum, aby bylo možné nastoupit, vystoupit, projít, nepošlapat si nohy a neumačkat se k smrti. Nakonec z toho všeho jako největší neurvalec vycházím já - ještě jsem mistrovství pohybu na velice malém prostoru při své nemotornosti neovládla. Asi největší překvapení mého putování. „Kakie zamečatělnyje ljudi!“

A každý den oním autobusem jedu po Něvském prospektu, přes zamrzlou Něvu, kolem pravoslavných chrámů a přes řeku vidím Petropavlovskou pevnost, u níž jsem se onehdy setkala s Oškou a Kačkou Votavovou...a od té doby vlastně slibuji Foovi článek. O Rusku. Nešlo ho napsat dřív, milý Fo, nezlob se. Zvlášť v poslední době nebyly síly. Petr Žižka se mě na podzim ptal, proč sem jedu. Chybná (předchozí řešení) tě dovedou ke správným... Jsem tady, abych načerpala síly. Z lidí, s nimiž se potkávám, z příběhů, které slyším a čtu, ze zamrzlé Něvy a ze slov T.G.M., jehož bustu jsem na univerzitním dvorku objevila teprve včera, a na níž stojí cosi o tom, že navštívil mnoho zemí, ale tuto, tedy Rusko, považuje za nejzajímavější.

Pelé

Seznam použité(a vřele doporučené, nikoliv však povinné) literatury:

Мawer, S.: Skleněý dům

Mullerová, H.: Rozhoupaný dech

Coelho, P.: Poutník

Bint, L.: HhhH

Tokarczuk, O.: Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých

Leskov, N.: Neuvěřitelní lidé

Bajaja, A.: Na krásné modré Dřevnici

Тоpol, J.:Chladnou zemí

Malý česko-ruský slovníček: (nepředpokládám, že by bylo možné využít při tisku Mlýnku v cyrilice, proto si dovoluji transkribovat azbuku dle nejlepšího vědomн i svědomí, text „ruský“ je odlišen kurzívou)

užasnyj – strašný

vanjať – píchnout

pachnuť – vonět

krasnyj – červený

čerstvyj – tvrdý

famílija – příjmení

rуdina – vlast

padvodnik – potápěč

život - břicho


Celá tisková zpráva | Počet komentářů: 400 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek
© 2005 Campanula Barbata