Jak známo, každá obec hodná toho jména má svého obecního blba. V Budějovicích mého dětství to byla Marmeláda, zavalitá dívka, která v pletené čepici a teplákové soupravě vybírala popelnice, hlasitě si k tomu prozpěvujíc.
Když jsem začínal brát rozum, s nímž se moje dětsky krutá posměšná zvědavost začínala měnit na sympatii vůči obecním blbům, kraloval zde Láďa, nevysoký Cikán ošuntělého vzhledu, jenž chodil po městě téměř výhradně s tranzistorákem na uchu. Nosní dírky měl roztažené od neustálého šťourání a legendy praví, že za drobný úplatek ukazoval svoje skleněné oko. V současnosti mne napadá hned několik kandidátů. Třeba Maringotka, neobyčejně výrazně nalíčená postarší paní, která s taškou na kolečkách obchází ulicemi a posedává v parku. Svým nepřítomným pohledem prý kouká na svět od té doby, kdy utrpěla poporodní šok. Rád mám ale i toho drobného pána v čepičce zmijovce, jenž sedává na obrubě výlohy řeznictví na náměstí, dříve však býval aktivnější, postával u přechodů pro chodce a gestem naznačoval projíždějícím autům, že mohou jet.
Z podstaty věci vyplývá, že obecní blbové získávají své postavení téměř výhradně nedobrovolně, jsouce do něj pasováni mdlým rozumem, tedy nevyzpytatelným řízením přírody. K organismu obce však patří i širší okruh pozoruhodných postaviček vymykajících se šedému průměru na základě svého vědomého rozhodnutí či životního stylu. Tak například Právník, vysoký mladý muž s kulatými brýlemi, jehož vždy upravený zevnějšek v Budějovicích prakticky nemá konkurenci. Anebo Seladon, námět tohoto článku.
Seladona lze spatřit zejména ve slunných dnech od jara do podzimu. Lépe řečeno, za takto daných podmínek jej v centru Budějovic není možné přehlédnout. Opaluje se ve venkovních kavárnách, které střídá nejspíš podle předem promyšlené strategie odvozené z pohybu slunce po obloze a žen po ulicích. Očividně může do vizáže investovat méně peněz než Právník, ne však méně úsilí. Ke své osmahlé tváři volí ležérní styl světlých oděvů a velkoplošné tmavé brýle, jež zřejmě krom směru pohledu mají zakrýt i plynutí času. Pokud uprostřed horkého léta Seladon cestuje po Budějovicích na minikole, obléká obvykle kratičké džínové šortky a prozrazuje tak, že svůj čas netráví jen posedáváním po kavárnách, ale opaluje se patrně také někde u vody.
Potkávám jej též tehdy, když mne spěch donutí poobědvat v relativně obstojné, především však rychlé a dosti laciné restauraci v prvním patře domu na náměstí (hned vedle onoho řeznictví s pánem ve zmijovce). Talíře s objednaným jídlem tam podává zákazníkům přes pult vnadná paní středního věku, která by stejně tak (a možná spíš) mohla patřit k obchodu s módou a kosmetikou. Snad pokaždé si Seladon doobjedná knedlík navíc, nebo trochu tuctové omáčky, aby s paní za pultem mohl prohodit pár slov.
Minulý týden jsem ho zahlédl v nejobvyklejší situaci. Seděl u nedělní kávy na nábřeží ještě zamrzlého slepého ramene Malše a mluvil ke kroužku svých o generaci mladších nohsledů, hledě směrem ke slunci: „Jedenáctiletý holky, vole, se vyholujou, vole, jen co jim naroste první chlup, vole...“ Vypelichaný kohout, tlučhuba, užvaněný chlívák? Jistě. Na rozdíl ode mě však dokáže paní v restauraci utvrdit v tom, že je krásná. A podoben vlaštovce ohlásit jaro, na které se tak těším.
Martin Voříšek
Seladon 1/2011
