Jak jest všeobecně známo, dlouhé texty dnes nikdo nečte, tudíž jsem svou první verzi "recenze" víkendovky čítající skoro 4 stránky raději zkrátila (na vyžádání první výživnější text ale zájemcům klíďo zašlu).
Má "adventúra" začala v pátek na nádru v Perníkově, kdy mi bylo v pokladně sděleno, že v Šemanovicích, kam jsem se měla dostavit, železniční stanice neexistuje. K vytvoření skutečně nenudné anabáze se přidaly okolnosti jako nemožnost zjistit odkud, v kolik a jakým dopr prostředkem se kam dostanu, vybitý mobil, ochotou opravdu nehýřící pracovníci ČD, mnou risknutá zanedbání příprav na cestu (nevzetí si mapy, chvat při přepisu dat o přípojích a tímto postupem vzniklé nesrovnalosti, atp.), dále ujetí vlaku, kterým se stíhal poslední spoj do Šemanovic (zapříčiněné ale nepravdivou inzercí ČD o délce zpoždění!!!), atd. Díky velmi laskavému osazenstvu hospody v Mšeně sem ale nakonec nemusela sama, ženská šlapat v noci a zimě, ve tmě a bez mapy neznámým terénem 10 km pěšmo (cesta služebním autem místních požárníků však připomínala spíše výjezd rychlé záchranné služby k akutnímu případu). Za úspěšné dokončení mé anabáze jsem ale vděčna též štamgastům šemanovické putiky, kteří mě přeochotně zavedli až téměř k okýnku chaloupky, kde jsem našla kýžený azyl.
Seznamovací hru víkendovky jsem sice svým příchodem trochu narušila, ale pak už jsem se infiltrovala a sociovala do skupinky mající zájem se dozvědět něco o ekologii a s ní spojených otázkách. Skoukli jsme film z dílny organizace Svoboda zvířat a debatu jsme nakonec přes únavu přeci jen rozjímavě zírajíc do otevřených dvířek od kamínek rozdmýchali.
V sobotu ráno jsme se po móóóc dobré (a zdálo se, že pro většinu dosti netradiční) snídani, kterou představovala např. karobová pomazánka, vydali dosazovat se správcem CHKO Kokořínsko alej malých doubků podél polní cesty sazeničkami višní (ať žije biodiverzita). Jakokdyžpraštící zimě se někteří bránili během se zatloukátkem kolíků či rýčem, kanystrem na vodu, atp. Ingredience použité na svačinu (tempeh a tofu) opět vzbudili zájem některých spolustolovníků (v tomto případě možná spíše spolunaautoplachějedlíků). Jakoklíštěsenásdržící zimu jsme se rozhodli vyhnat z našich kostí výstupem na nedaleký vrcholek s údajně (v případě nemlhavého počasí) krásným výhledemJ. Po návratu jsme podnikli exkurzi až do krovů chaloupky, ve které jsme přebývali, a večer opět skoukli další filmy o velkochovech hospodářských zvířat, genetickém inženýrství, atp. Na dobrou noc nám pak AraTom a Barunka připomněli kouzlo pohádek promítaných na diaprojektoru.
Nedělní ráno jsme zahájili fyzicky ne nenáročnou prací. Jednalo se o řezání klád nejprve totálně tupou pilouJ kombinované s téměř horolezeckými výstupy ztíženými paralelním posilováním bicepsů, tricepsů a mnoha jiných svalů zmíněnými kládami. Lidský organismus je však nevyzpytatelný a důsledkem této aktivity byl ještě větší zájem o fyzické sebezničení zbylých vytrvalců, a tak nám Barunka připravila orienťák. Ani to ale jistým jedincům nestačilo, a protože po studené sprše se člověk cítí jako znovuzrozený, vydali se tito (obtěžkáni krosnami naplněnými cenami za úspěšné dokončení terénního běhu) ještě na desetikilometrový výšlap na nádr do Mšena. Po počátečním lehkém zakufrování, způsobeném do ztracena vymizením lesní stezky, jsme ale přeci jen našli schovanou modrou značku z dílny Českých turistů vedoucí až do onoho mnou z pátku neplánovaně prochozeného Mšena.
Co dodat na závěr? Bylo to moc moc moc fajn. Díky a hasta luego. aveafe
Nezapomenutelné vzpomínky na Ekovýchendovku
