Základní článek
Hnutí Brontosaurus
 

Web site powered by phpRS

Hlavní stránka Rubriky Registrace Ankety Nejčtenĕjší články Hledej

Z Mlýnku

* De mobile

Vydáno dne 20. 02. 2002 (2558 přečtení)

Brácha ověsil stromek. Jako minulý rok zdála se nám zdobnost poněkud chudá, ale tentokrát jsme mnoho nereptali, protože máme stromek živý, v květináči, tu uvnitř jen na návštěvě. Skromnost na větvích mu jen prospěje. Navíc, komu se poštěstí kochat se stromkem z rukou študovanýho propagačního výtvarníka. (Není snad vánoční stromek propagace Vánoc?)

Vánoce se přehnaly. Smrček vůbec nevoněl a na nový rok zanechal nám jehličí z celého spodního patra na podlaze obýváku. Už je zpátky venku.Věřím, že se z toho dostane.

Já nevyvázl tak lacino. Tentokrát to Vánoce krapet přehnaly.

Nevěstí nic dobrého, když člověk vymotá z balicího papíru kožené pouzdro na mobilní telefon. Lze ještě minutu dvě násilně přemítat na jaký hezký zavírák by to mohlo být. S dalším balíčkem však už končí legrace. "Tak já jsem dostal mobil", vydechl jsem. Chvíli dumám, jak se to stane, že přes jasné NE na jasný předvánoční dotaz člověka toto postihne. Ale posléze mi přirozený talent na rodinnou psychologii velí orientovat se raději na budoucnost. Ta se nepočíná příliš radostně. Většinu Štědrého večera trávím nad první a druhou brožurkou k přístroji bez šnůry. Pozdě v noci si pak za odměnu a mámě za trest čtu v zjednodušené angličtině detektivku, kterou jsem jí didakticky nadělil. Detektiv je ženská, vrah je půlku knížky ve vazbě, jen se hledají důkazy a pořád někdo někomu mobilně telefonuje.

Za dva dny odjíždím na hory. "Slyšel jsi, kolik je tam sněhu? Dej mi vědět, až tam dorazíte."

"To jistě," brblám si. "Jestli si někdo myslí, že jedu na hory, jen abych venčil telefon… Nebudu ho mít zapnutej, chá!"

"Říkáš něco? Tak se měj hezky."

Krvelačně přístroj vypínám, nenápadně odklízím do horní kapsy batohu a vyrážím na vlak. Hloubavě existenciální nálady přepadají mne: není cesty zpátky, nic už nebude jako dřív, melou mi závitky. Naše (lidská) existence… Bez toho fatalismu, chlapče! nabádám se moudře. Má existence s mobilem se počíná.

Tak si ho proboha zvedni, tajtrdlíku, tupím v duchu vedle sedícího chlapa a vrhám na něj vyčítavé pohledy. Bezstarostně se kolébá s vagónem, víčka mu padají, předstírá, že se ho krajně nepříjemné cvrkání netýká. Jasně rozeznávám v jeho obličeji rysy misantropismu. Rafinovaně mučíš nevinné cestující, co?, lumpe. Spolu s postarší paní přes uličku tvářím se usilovně pohoršeně a zachmuřeně a sám navíc přísně zpevňuji koutky. Konečně schovaný mobil umlká. Na nástupišti pak nalézám na displeji svého telefonu hlášení: "zmeškaný hovor". No. Asi jsem ho přeci jen nevypnul…

Ozdravný horský pobyt je obzvláště vyvedený. Zejména pro Čumplovou. "Žižka má mobil!" haleká dlouze a škodolibě na celou Rusalku. Později pak přičinlivě šíří tuto zvěst ve shodě se svojí přirozeností do všech koutů republiky. Své číslo rozhodně odmítám jí sdělit.

Příjezd do Olomouce na 003 přináší již na Štědrý večer předvídané drobné třenice. Během pár dnů dostává se mně postupně projevů podivu, rozpaků, i otevřené pochybnosti nad poklesem zbytku mého morálního kreditu. Návštěva školy mi jako obvykle nepřidá. Bohorovná doktorka na semináři vyštěkne na spolužáka dotaz: "Rozumíte snad tomu, jak funguje váš mobilní telefon?!" Spolužák smečuje: "Žádný nemám." A já si naplno smutně uvědomuji, že já, já takto hrdě v sociologických diskuzích již uspět nemohu.

Následný seminář Sartrova existencialismu opouštím již vyloženě zdrcen. Člověk je tím, čím se udělá. Člověk je… Jaký si to uděláš, takový to máš. Z knihy vyskakující filosofie radikální zodpovědnosti sápající se po svědomí však není ještě tím nejhorším.

Nejhorší věci přispěchaly, když svědomí radikální filosofii setřáslo (“hypotetickej konstrukte, padej”); nohavicí do bláta.

Beztarostněji odvíjím své dny. Mnohé lze pustit z hlávky – v případě potřeby domluvíme se přeci operativně. Bezstarostněji.

Dny plynou a klíčí…

Lehce k přehlédnutí ta drobnůstka. Drobnůstka schovaná spolu s přístrojem v krabici. – Dumping (absolutní)!: K telefonu bezplatně dostal jsem obsedantní starostlivost. Nějaká zprávička, nebude tam? Nevolal někdo? mrkám po displeji. – Také nespokojenost: Mrkám po displeji a přemítám, že když už, tak už… Škoda, že to nemá ani hodiny. A takové velké to je. Taková Nokia se schovanou anténou – pro začátek stačila by ta šest tři desítka, kterou dostala k Vánocům Čumplová. A to vibrační vyzvánění, to není špatná věc. A moci tak na internet… Když už mám něco mít, tak ať to stojí za to. Mám holt smysl pro kvalitu věcí. Tak zdůvodňuji si svoji náhle probuzenou touhu po kvalitnějším, modernějším přístroji.

Jen co si uvědomuju, že jsem se asi nechal chytit, začínám se o sebe vážně obávat. Též o osud tohoto fejetonu, či co to je. Jak jen teď skončit osobním nabádavým příkladem a ponaučením? (A zajistit si tak prestižní místo na druhé straně otvíráků.) Přesvědčuji sám sebe, že mne mobily nechávají stejně chladným jako dřív. Chladným. Chladným…

Odevzdanost mučedníků zvolna mnou prostupuje. Povedu svůj boj mlčky. Vystaven posměškům nejbližších, nechápajících. Předhazují mi mé někdejší vlastní argumenty, výtky, nabádání, myslíce si, že já o nich nevím, že jsem je zapomněl, odsunul. Prdlajs, nic jsem nezapomněl – jen mám teď svůj mobilek… Ne, statečně ponesu svůj úděl a pevná vůle nedovolí mi naposledy vydechnout dříve, než slavnostně odevzdám světu praktickou filosofii trvale udržitelného nositele mobilního telefonu. Než však vyvinu nauku, jak žíti svůj život v původní předmobilní bezrozpornosti i s mobilem, musím si odskočit do města.

Zakupuji menší množství mobilních telefonů a rozesílám na adresy několika svých nejbližších, dosud nevinných, na jejichž názoru mi záleží. Tak to bychom měli. Drobná korupce učiní můj život snesitelnějším a zajistí mi klid na gruntovní filosofování.

Konečně. Sbírá se ve mně na jasně formulovaná slova odmítnutí. Kompetentně, daleko kompetentněji než by to dokázal nevlastník, reflektuji svoji mobilní situaci. Argumentovaně odkáži mobilní absurditu, kam patří. Jsem přeci sociolog (talentovaný). Tedy…

Mobilní telefon je zlo. Zlo tak velké, že zde naprosto zanedbám případné výhody a světlé stránky jeho existence (metoda ani chlup suchý). Vyváženost vysílání si zájemci zajistí kupříkladu půlhodinkou před zapnutým televizorem či zběžným prolistováním denního tisku.

Eroduje lidskou komunikaci. Znehodnocuje ji, okrajuje, ochuzuje češtinu, redukuje bohatost sociální komunikace. Rozhlížejte se. Vidíte? Milenci vedou se za ruku; kluk volá nebo holka volá a – wauw! – oba volají. Maminky tlačící kočárek s rukou u ucha krafají. Taťka s děckem v náručí s mobilem u ucha anténou skoro se dotýká hlavičky potomka. Brr. Elektromagnetický smog – víte co je?

Používat mobil málo, rozumě, vypínat? Každý jeden přístroj podílí se na existenci komunikační sítě. Ta značí vysílače, mnoho vysílačů. Množství nových, nových železných konstrukcí sloupů, výškových dominant krajiny; třebas hnedle dvou v bezprostřední blízkosti – operátorů, provozovatelů je víc, každý má vysílače vlastní. Ve městech ovšem na střechách vysokých budov vysílače do krajiny netrčí. Vysílače vysílají elektromagnetické záření, záření takové intenzity, aby telefonek rozeznal jej od přirozeného elektromagnetického pozadí. I lidé přijímají záření. Někteří jsou většinu svého času blíž vysílačům než telefonky – mají vysílač za humny, na vršku nebo žijí ve městě. Někteří z nich stále telefonek nevlastní. Některým lidem nedělá elektromagnetické záření, podobně jako radioaktivní, dobře. Kterým a jak moc je těžko přesně říct. Málokdo tomu rozumí a kde vzít peníze na drahé a náročné výzkumy. Každopádně většina vědců je dnes již okamžitě k dosažení. Stačí jen znát číslo.

Hezké – přeměřuji své řádky – takové kellerovské. Až na to, že na rozdíl od Honzíka, který ve svém protiautomobilovém pamfletu Naše cesta do prvohor umocňuje vážnost své argumentace vlastním příkladem: "Autor není vlastníkem automobilu a řidičského průkazu", nemohu zakončit své argumenty podobně konsekventním prohlášením. Copak ale jsem takový populista? – A vždyť vlastně mohu zakončit: Nejsem vlastníkem automobilu a řidičského průkazu. (Podstata dědičného hříchu začíná se mi odhalovat.)

Tak, nedá se nic dělat, nezbývá než učinit čin. Již to nelze odkládat. Abych konečně mohl na prestižní druhou stranu otevíráků.

SLAVNOSTNĚ zbavuji se svého mobilu – pouštím ho z desátého patra dolů… Ano, vím, jistě, nemůže toto učinit každý. Jednak to má praktické překážky a jednak ne každý disponuje takovou důsledností a pevností charakteru, jako autor článku. Jistě. Proto pro vás ostatní mám tento recept, jak se vyrovnat s vaším mobilním telefonem a žít konečně život bezrozporný, bez toho, že vás v noci oprávněně vytrhává ze spánku vaše špatné svědomí. Tedy…

Nadějný řetězec myšlenek je najednou drasticky přerván zvoněním … telefonu.

A – mám to!

Vynikající tečka. Co tečka – ilustrativní vykřičník. Ano, mé myšlenky byly přervány zvoněním telefonu. Možná stačila jedna jediná minutka a mé zodpovědné úvahy vyústily pochopením podstaty lidské existence (tedy té sféry týkající se mobilních telefonů). Avšak přervány ZVONĚNÍM TELEFONU – Momentík… Ech…pardon. To byl regulérní Bellův přístroj, pevná linka, spořádaně nepřenosně připoutaná ke zdi.

Škoda takový pěkný závěr mohl to být.

Ale počkejte – ono to půjde.

Telefony, věčné zvonění telefonů. Jsme v jejich obležení. Způsobily bezpochyby více zlého než dobrého. Zvonění. Degradují naše lidství. Odcizují nás naší lidské podstatě. Zvonění. Olupují nás o to dobré v nás. Vytrhávají nás od přemýšlení. Bortí naše myšlenky.

Zvonění, zvonění. ZVONĚNÍ. Jsme v obležení. Už nic nebude jako dřív. Vše je… Pryč se všemi telefony, uvázanými i neuvázanými, pryč s civilizací. Ano, i s tebou pevná linko ven z okna, dolů z desátého patra.

"Cože?! Jé, ahoj mami, to jsem rád, že tě slyším." Totiž!…


[Akt. známka: 1,00 / Počet hlasů: 1] 1 2 3 4 5
Celý článek | Autor: Petr Žižka | Počet komentářů: 679 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek
© 2005 Campanula Barbata