Campanula Barbata
Základní článek
Hnutí Brontosaurus
 

Web site powered by phpRS

Hlavní stránka Rubriky Registrace Ankety Nejčtenĕjší články Hledej

Z Mlýnku

* Krátká elegie na volné téma

Vydáno dne 17. 02. 2003 (2651 přečtení)

Motto:
Chtěl bych radit, nijak vás však nenutím,
malé věci řešte ruky mávnutím.
Nedopadnete tak jako Škrhola,
Nebudou vás považovat za…


No jistě, měla bych raději zápasit s maticemi, ale já vám to, milí soudruzi ekolozi, prostě musím napsat, abyste věděli, zač je toho loket. ... Byl to v zásadě bezvadný víkend. Na výzvu Toma Kuhra ohledně nutnosti obložit Rusalku na Silvestra dřevem, zareagovalo závratných – jeden dřevorubec a čtyři dřevorubky.

Sobota pracovní: dvě udatné dřevorubkyně za pouhé 3 hodiny porazily mohutný strom (zlí jazykové tvrdí, že tedy spíš upižlaly pahejl, a jak to tak bývá, mají pochopitelně pravdu. Šlo nám to jako psovi pastva, neboť tupost nástrojů bylo místy nutno nahrazovat nasazením vlastního chrupu. Bobr náš vzor. Že jo, Karolíno, taky máš ještě třísky mezi zubama?)

Následoval milý večer: vybavuju si jak vášnivou diskusi na téma smysluplnost skladování víček jogurtů, tak hloubavou psychoanalytickou hru nakreslete prasátko. Všechno takové organické, na rtech takový trvale udržitelný úsměv.

Ráno jasný rozbřesk. Po snídani vyrážíme s dřevorubkyní Bárou směrem Bělá pod Pradědem, Domašov, pošta. Skládáme takovou nerýmovanou podzimní ódu na Červenou horu, vyhazujeme roztříděný odpad z Rusalky a tradá do Jesu. U nádraží zakoupeno Pexeso s jesenickými motivy. U přepážky dobrý den, Brno, junior pas. A sím vás nemáte nůžky? My bysme potřebovaly tento, rozstříhat Pexeso… Esi byste nám je nepučila... Paní mi vcelku bez řečí podává nůžky, a dokonce, když vidí, že zatímco já svědomitě stříhám, Bára toliko kybicuje, nemohouc se na to dívat, podává nám další: Tu máte, ať nemusíte jenom nečinně přihlížet. Sehrán vyrovnaný zápas. Soupeřka sice získala zvonek sudetský, ale zase jsem jí vyfoukla Petrovy kameny a rosnatku a celé jesenické nádraží prožívá dramatickou partii s námi.

Ve vlaku vybalujeme chleba. Je mírně ohlodán plchem a celý porostlý vybranou zelenkavou plísní. Bára sice hladově brblá něco o tom, že být to plíseň na sýru, ani nemrknem, ale protože smrt hlady je důstojnější než otrava aflatoxinem, jsme nakonec odhodlány k té první, s tím, že pokud jedna z nás náhodou přežije, oslaví to zakoupením čerstvého oběda v Brně. (Variantu vzájemného kanibalismu jsme neshledaly dostatečně slučitelnou s principy vegetariánství.) Krom toho zmíráme strachy o zdraví plchovo. Poučil ho někdo, že plesnivý chleba je fuj a zdraví nebezpečný?

Brno! Jelikož relativně žijeme, vypadá to na zcela optimistickou tečku za tím naším víkendem. Kdybychom si tedy nešly koupit vytoužený oběd do prvních potravin u nádraží...

Když mám hlad, nemám fantazii. Lovím z kapsy pytlík, cpu ho prodavačce s tím, že tři rohlíky. Žvýkajíc tyto, odebírám se počkat na Báru. Na rozdíl ode mě fantazii má a tak žádá tu milou paní o 10 dkg bramborového salátu. Prodavačka s nejsladším úsměvem (nevím proč mi nepřijde až tak udržitelný) béře do rukou kelímek, naplní a neprodyšně zavíčkuje. S nejčistším úmyslem cpe toto balení do sáčku. – A to nemusíte, já to rovnou snim, zadržuje ji Bára. Dobrá žena vyvalí očíčka. – Ale slečno, já to přece dělám pro vás, abyste nedostala choléru. Ale jelikož se Bára tváří, že po ničem tak netouží, jako po choleře, je hrozba pytlíku pro teď odvrácena a žena raději markuje salát s dotazem, že jestli nějaké další přání. Konfliktní zákaznici to ještě nestačilo, ještě by si dala dva rohlíky a rovnou dodává, že pytlík né, že to vezme do ruky. Tím ovšem nastává zásadní obrat v ženině přístupu. Zmocňuje se jí spravedlivý dopal. – Tak bez pytlíku, jo?! Si mě nepřej, ty jedna. Já ti dám. To sou móresy. Si to sem jen tak přivandrovalo, a hnedka si to takhle nehorázně poroučí, že jako pytlík né!!! – A zuřivě rve šáček a cpouc do něj rohlíky, bobtná v obličeji. – To je teda vrchol! Každý slušný občan, má povinnost využívat svého práva dostat pytlík! Hygiena nadevše. Evropskou unii na vás! – Stává se nemilosrdnou. – Žádný úlevy! – Stále na pultě ležící kelímek už je také napytlíkován. Když se Bára pokouší dosáhnout jeho opětovné expytlíkace, dožere se ta dobrá žena natolik, že škube ještě jeden pytlík, do něhož z moci svého úřadu umísťuje jak pytlík s rohlíkama, tak pytlík s kelímkem. Prásk. A do řady. A poslouchat budeš. Kdyby si takhle dovoloval každej , to by to tradiční pytlíkářství přišlo na buben. To si neuvědomuješ, co, ty potrhlá ekolóžko? Že pytlíkář je taky člověk, má doma osm hladovejch krků, nebo aspoň hladovou manželku, a že ty mu takhle nabouráváš živnost...!

Potrhlá ekolóžka se potácí z obchodu. Pěkne to schytala. Chvíli lapá po vzduchu, pak se za hrobového mlčení přes oba pytlíky a kelímek dostává k salátu. Z pytlíku v pytlíku loví rohlík, obě mlčíme, jen cosi šustí jak si s tím pohrává větřík. – Nechceš? – Ani ne... – Tobě to nechutná? – Jen papej, papej, a řádně žvýkej, třeba se ten igelit vstřebá. Odvahu, možná není tak nestravitelněj, jak si myslí Duha a jiní extrémisté. A když se nevstřebá, nejdýl pozítří ho vrátíš v takřka neporušeném stavu zpátky do oběhu... – No právě. To byl teda počin...

Nebojte se, ona to odčiní. Pomodlí se šestkrát Zdrávas Natura, třikrát si přečte Až na dno blahobytu, udělá 10 dřepů s výskokem a bude jí odpuštěno. A kdož se octne v podobné životní situaci, má-li dostatek smyslu pro černý humor, nechť kelímek pečlivě umyje, omotá se hroší kůží, a druhý den ho podstrčí téže prodavačce, jestli by mu do něj nedala 10dkg salátu. Doporučuji se před tím přezout do treter, kdyby na vás náhodou kvůlivá tomuto nestydatému požadavku pustili psa. Kdo je vysloveně otrlý, může pohrozit, že si ten salát jinak koupí u konkurence, neřku-li udělá sám. A ten největší Don Quijote, ať zkusí prodavačce vysvětlit, co mu na těch bezvadných hygienických opatřeních nesedí. To ovšem na vlastní riziko. Všichni svatí s váma, a ne, že řeknete, kdo vás navedl...

Takto trudně skončil můj optimistický, organický víkend.

P.S. Pokud vám celý článek připadá jako prostý projev grafomanie a (proč to neříct) vcelku o ničem, věřte, že autorka to uznává. Berte to jako poslední výkřik z nitra dávícího se igelitem. Proč si to, kurník nemůžu dělat po svém? Proč, když sveřepě popírám nutnost obalit Zemi pytlíkama, BUDOU mě považovat za Vo...? Doplňte si tam, co chcete. V mladší době igelitové je vcelku totéž, budou-li mě považovat za Vo- la, nebo za Vo- luntary simplicity itself (což překládám jako ztělesněná dobrovolná skromnost). Čili otázkou zůstává, jestli ten necelý gram plastu je opravdu dostatečně malý, aby byl hoden řešení ruky mávnutím. A za druhé, kolikrát za den.


[Akt. známka: 1,00 / Počet hlasů: 2] 1 2 3 4 5
Celý článek | Autor: Zuzana Ruferová | Počet komentářů: 498 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek
© 2005 Campanula Barbata