Když člověk něco chce, musí pro to něco udělat. Když člověk chce postavit dvě tee-pee pro dvacet lidí z osmi zemí, potřebuje k tomu asi osmnáct dřevěných tyčí. Nenajde-li člověk v bezprostředním okolí osmnáct suchých, rovných a přiměřeně tenkých kmenů (což je velmi nepravděpodobné), musí člověk porazit osmnáct rovných, dlouhých a přiměřeně tenkých stromů.
A jsme u jádra problému. Co když onen člověk chrání životní prostředí, soucítí se vším živým, respektuje všechny bytosti atd., navíc tábor by rád považoval za ekologický? Jakpak se srovná s jeho ochranářským svědomím pokácení stromů, které očividně nevypadají na brzký samovolný exitus?
Jakkoli si z toho teď tropím trochu blázny, do smíchu nám při tom kácení tak úplně nebylo. Respektive, usmívali jsme se na sebe takovým rozpačitým úsměvem. Jako kdybychom se chtěli navzájem povzbudit, nebo snad spíš omluvit. Každý z nás cítil jakousi vinu a každý si zároveň uvědomoval absurditu té viny.
Zvláštní. Porazit pár mladých stromů v přehuštěném náletovém lese přece neznamená žádnou ekologickou katastrofu a nikdy by mě nenapadlo někomu něco takového vyčítat. Proč to tedy vyčítám sobě? Proč mi vadí můj osobní podíl na několika břízách, když na jiném místě planety zmizí hektary pralesa, než vůbec stačím dopsat tenhle článek?
Teprve teď jsme u jádra problému. Ty pralesy totiž poráží někdo jiný. Příliš málo vím o provázanosti vztahů současného světa, než abych dokázal odhadnout, jestli se nekácejí také kvůli mému komfortu. Možná ano, ale to, co chci říct, nemusím dokládat příklady z jiných kontinentů. I židle, na které sedím, byla kdysi živý strom.
Kolik je jen činností (velmi nepříjemných činností), které za mě onen někdo jiný vykonává... Kácí stromy na nábytek a na papír, čistí kanalizaci, odváží odpad mimo můj dohled, zabíjí zvířata na salám... Dělá za mě všechno smradlavé, obtížné, nedůstojné. Dokonce se místo mě stará o moje blízké, když jsou staří a nemocní. A místo mě je s nimi ve chvíli jejich smrti.
Je to náramně pohodlné. Také pokrytecké a ochuzující to je. Kochám se velikostí mého lidství, a někdo jiný se hrabe v mých splašcích. Vlastně mě tím o mnohé připravuje. Zkusme si malý experiment - kdo z nás, masožravců, by s nožem v ruce připravil o život vepříka, nebo třeba vánočního kapra? Uvědomíme si vůbec cenu toho pokrmu, pokud to jednou provždy necháme na někom jiném?
Když člověk něco chce, musí pro to něco udělat. Náš život je vyvážen bezpočtem malých smrtí a jejich hodnotu nepoznáme, jestliže se jich budeme stranit. Stěží doceníme dary, kterých se nám dostává, vzdáme-li se všeho, co považujeme za nepříjemné.
Porazit strom může být svým způsobem ekologické. I když to možná zní ekonelogicky.
Muž, který kácel stromy
