Věc, o které začínám právě psát se udála v jednu nepříliš pěknou neděli na začátku října. Slabé dešťové přeháňky se střídaly tak rychle, že drobně mžilo prakticky neustále. Přesto jsme se s Hankou rozhodli vyrazit na vycházku. Krátce po obědě jsme vyšli z Litomyšle s dobrou vůlí dojít do večera do České Třebové. Tento jistě ušlechtilej záměr se nám nepodařilo uskutečnit, protože osud nám do cesty postavil Bohouše.
Bohouš není člověk, ani jiný savec, ale je to asi 1,5leté káně lesní (pokud se nepletu, tak latinsky se jmenuje buteo buteo). Potkali jsme ho asi kilometr za Litomyšlí zrovna v okamžiku, kdy jsem Hance recitoval Homéra. Tento vrcholný kulturní zážitek Hanka přerušila zvoláním hele! Podíval jsem se udaným směrem a na pěšině sedělo něco, co vypadalo jako živý káně. Když jsme přišli blíž, tak jsme zjistili, že je to živý káně, které jsme záhy pojmenovali Bohouš. Tímto křtem jsme mu sice udělali velkou radost, nicméně na skutečnosti, že pro poranění levého křídla a nohy nemohlo ani létat ani chodit to kupodivu nic nezměnilo. Přesto, že jsem v jistý době byl členem hned tří ornitologických spolků, jsem nikdy zraněného ptáka nenašel, nepočítám-li drozda, kterého jsem našel sraženého na silnici a kterého jsem umístil do králíkárny a pravidelně ho přikrmoval žížalama. Přes tuto mou starostlivost asi po týdnu pošel.
Bohouš byl ale jinej případ. První, co jsme museli vyřešit byl jeho odchyt. Jelikož nechodil ani nelétal, tak nebyl vůbec žádnej problém ho dohnat. Proti poranění drápama nebo zobákem jsem si zpočátku ruce chránil tím, že jsem je obalil bundou. Bohouš byl tak apatický, že jsem po chvilce bundu sundal a držel ho holýma rukama. Na nedaleký silnici jsme stopli první auto a přesvědčili řidičku, aby nás zavezla do Litomyšle na městské infornační centrum. Což opravdu učinila. Když jsem vystupoval, tak jsem se omluvil za Bohouše, že svou krví pocákal sedačku a rychle zmizel.
Pracovník na informačním centru byl z nás nešťastný. Čuměl na káně jak vejr a vůbec nevěděl o nějaké stanici pro hendikepovaný živočichy nebo něčem podobným. Naštěstí v té chvíli byla přítomna paní Pavlíková, žena žijící v Litomyšli už snad třetí století, všech obyvatel znalá a dost razantní dáma. Hned vysvětlila komu má pracovník centra zavolat, když se nedovolal na poprvé, nadiktovala číslo druhé a po třetí řekla vytočte tohle a dejte mi ten telefon. Vše domluvila a pak nás naložila do obstarožního Olcita a spolu s manželem nás odvezli k panu Bohumilu Rejmanovi (další Bohouš), který je sice odborníkem na čápy, ale uměl se o Bohouše postarat. Bohužel klec, do které by ho mohl umístit neměl momentálně ve stavu provozuschopném. Proto umístil Bohouše do kufru svého vozidla trabant, čímž se Bohouš dostal během asi půl hodiny do třetího auta, čímž pravděpodobně udělal světový rekord v kategorii dravého ptactva. Po další půl hodině se nám povedlo zprovoznit klec, přestěhovat Bohouše, kontaktovat stanici hendikepovaných živočichů ve Svitavách-Lačnově.
Zachránili jsme Bohouše!
