Základní článek
Hnutí Brontosaurus
 

Web site powered by phpRS

Hlavní stránka Rubriky Registrace Ankety Nejčtenĕjší články Hledej

Z Mlýnku

* Letem českým světem

Vydáno dne 26. 02. 2002 (3198 přečtení)

Dostala se mi přednedávnem do rukou kniha Letem českým světem. Mnozí z vás zřejmě ví, oč se jedná, někteří možná viděli alespoň výběr fotografií z této publikace, který koluje po různých místech naší země. Pro ty dosud neinformované: Na samém konci devatenáctého století (přesněji v letech 1896-1898) se nakladatel J. R. Vilímek rozhodl vydat sérii snímků pozoruhodných lokalit Čech, Moravy, Slezska a ojediněle i Slovenska. Celý cyklus nakonec dosáhl počtu pěti set fotografií, publikovaných postupně panem Vilímkem ve formě sešitů.

Přesně sto let poté skupina fotografů navázala na Vilímkův národně obrozenecký počin a vydala se na tatáž místa. Pokud to podmínky dovolily, byly nové snímky pořízeny ze stejného úhlu, se stejným nasvícením. Tak vznikl velmi obsáhlý soubor, který porovnáním levé a pravé stránky umožňuje pozorovat proměny českého světa za posledních sto let.

Mé názory bývají nezřídka poměrně staromilské a tedy ne zcela objektivní. S touto výhradou si nicméně dovoluji tvrdit, že ze vzájemného porovnání mi vyšlo jen něco kolem pěti změn k lepšímu. O něco více bylo případů, kdy se podoba daného místa prakticky nezměnila; jde obvykle o památky nesporné hodnoty, které si nikdo netroufl přestavovat. Velmi často (patrně většinou) jsem ovšem komparaci starého a nového stavu komentoval bezděčně zašeptaným "ty vole..." (dámy prominou).

Poměrně málo se změnila tvář historických center větších měst. Zasáhl do nich nejprve architektonický purismus přelomu devatenáctého a dvacátého století. Řada kostelů a fasád tak dostala jakousi idealizovanou gotickou (případně renesanční) podobu. Jakkoli jsou tyto přestavby sporné, zvykli jsme si na ně a původní vzhled těchto budov by nás mnohdy překvapil. O něco rušivější dojem vyvolávají monumentální historizující novostavby z téhož období.

To vše je ovšem jen nepatrným předznamenáním toho, co mělo přijít po druhé světové válce. Z povědomí architektů jako by se vytratil jakýkoli respekt vůči okolnímu prostředí. Nejcitelněji je to vidět na celkových záběrech vesnic a malých měst. Staré fotografie zobrazují obvykle obec s nevelkým počtem dominantních staveb (zpravidla kostel či radnice), kolem nichž jsou přirozeně rozestavěny okolní domy. Hierarchie architektonická odráží hierarchii hodnot. Právě tuto hierarchii se však poválečné zřízení rozhodlo převrátit naruby. Podařilo se. Kostely se ztrácejí za paneláky a výškovými sily, potoky a řeky se narovnaly v betonových korytech, každý vyšší kopec je opatřen vysílačem. Navzdory přírodě, navzdory řádu.

Vůbec nejsilnějším mým dojmem byl pocit kontrastu mezi uspořádaností a bordelem (dámy opět prominou, pokud to ještě pořád čtou). Pochopil bych, že komunistická zpupnost zocelila pole, odstranila boží muka, vystavěla nevzhledné kolchozní kravíny. Pochopil bych, že civilizace zavedla do krajiny asfaltové silnice a dráty elektrického vedení. Ale kdo tam dal ty rezavé ploty? Kdo vysázel všechen ten plevel kolem cest? Kam zmizela střídmá dekorativnost původní zástavby, proč synové původních majitelů přestavěli své domy a stavení do podoby nevzhledných oblud? Kdo nechal ležet všechny ty věci na místě, kde je přestal potřebovat, kdo nechal zarůst křovím pomníky a vyhlídky? Zdá se, že urbanistická zhovadilost nese jen část viny. Jako bychom i na úrovni jednotlivců přestali samozřejmě cítit, že naše otisky do okolí by měly být nejen účelné, ale také vzhledné. Krajinu už nevnímáme jako zahradu, která je nám dočasně svěřena k opatrování. A co je nejhorší, už nám to téměř nevadí, neboť zvyk otupil naši citlivost. Právě proto ze všech sil doporučuji vnímavé prohlížení starých fotografií.

Nutno podotknout, že přirovnání krajiny k zahradě jsem v minulém odstavci použil zcela cíleně. Jednak se mi ta analogie líbí, za druhé mi to pak umožňuje uzavřít toto přemoudřelé povídání jedním pozoruhodným citátem. Je vypůjčen z tenké brožury o českokrumlovské zámecké zahradě (napsal ji zámecký zahradník pan Olšan). Jde o výňatek z Florentské charty, která formuluje základní teze ochrany historických zahrad: "Historická zahrada je architektonizovaná kompozice, jejíž materiál je především rostlinný, tudíž živý a jako takový pomíjející a obnovitelný. Její vzhled vyplývá tedy ze stálé rovnováhy mezi cyklickou změnou ročních období, rozkvětu a odumírání přírody, z umělecké vůle a důmyslného záměru, jež se snaží ustálit její stav. Zahrada vyjadřuje úzké vztahy mezi civilizací a přírodou jako místo blaha, vhodné k meditaci nebo ke snění. Stává se 'rájem' v etymologickém slova smyslu a současně svědčí o kultuře, o příslušné epoše a o originalitě tvůrce."

Napadá mě: Proč se z té rajské zahrady sami vyháníme?


[Akt. známka: 1,00 / Počet hlasů: 1] 1 2 3 4 5
Celý článek | Autor: Martin Voříšek | Počet komentářů: 1133 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek
© 2005 Campanula Barbata