Pátek. Neznámé nádražíčko ve Velké Kraši, známé i neznámé obličeje - radostné zdravení a pak cesta noční vesnicí až někam do hluboké tmy, ze které se jako v pohádce vynořuje světýlko a spolu s ním chaloupka. Za denního světla to ovšem není chaloupka, ale obrovský areál pro letní dětské tábory.
Vcházíme dovnitř, kachlíková kuchyňka, kamna přes půl místnosti a kolem nich postávají známí i neznámí lidičkové - a zase velké vítání, seznamování, smích, spojené dlaně v kruhu poděkování a hrnec opravdu husté, výživné zeleninové polévky.
Ale žádné zdržování, hned jdeme na parket. Jako první tanec zvolil Taneční mistr Pavel polku. Všichni se do ní pustili s chutí a radostí - poskakovali, klátili se a hopsali, jak se na správné polkové tanečníky sluší. Ovšem když to Pavel uviděl, nemálo se zděsil a rázem nám radost pokazil. Nesmíme hopsat, natož se jakýmkoli způsobem klátit. A už nám ukazuje každý krůček, každé zavlnění v bocích a mně se zdá, že není složitějšího tance nad polku. Kolem půlnoci to s námi již Mistr nemohl vydržet, a tak raději vyhlásil konec a spací pauzu.
Sobotní ráno je tu dřív, než si člověk stihne uvědomit, že by měl být vyspaný, čerstvý a svěží. Rozcvička, vločky, ranní koupel v blízkém potoce (co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš a zvyk je železná košile. No a když tu nemají pumpu jako na Smrčině, tak aspoň ten potok, že, Jinánku?) Mistr zavelel a jdeme tancovat ča ču (zvadlo jsem ztratila a nějak nemám přehled o tom, jak se toto slovo píše správně, tak můj český přepis prosím omluvte). V pauze se vaří oběd, někteří jdou na procházku k jezírkovému lomu, někteří se koupou a někteří tancují. Přichází další hledač a je nás právě šestnáct. S malinkou hrdostí se přiznávám, jak mě těší, že letošní hledači notně posílili řady tanečníků. Ale na dlouhé těšení z tohoto faktu moc času nezbývá, protože Mistr už vysvětluje valčíkové kroky a pak také džajfové. Je zábavné pozorovat všechny lidičky, jak s upřeným pohledem na nohy Mistra nutí ty své do stejné pozice, do stejného kroku a ony ne a ne poslechnout.
Den utekl rychleji než voda v koupací říčce a už je večer. Chystáme papání na "obložený stůl", taneční sálek se změnil v královský parket, pánové a dámy nastupují k promenádě a pak již se všechny páry ladně vznášejí v rytmu elegantního valčíku. Božský pohled. Večer uhání do noci a spolu s ním odpadá snaha o "společenský tanec" a každý tančí po svém. Mám ráda takové ztracení se v hudbě a občasný pohled kolem mi přináší úsměv na rty. Moc si vás vážím, vás všech, kdo jste tam se mnou byli a pomohli vytvořit tak pěkný večer. Opravdovost, muzika, tanec společný i samostatný, venku déšť a spousta radosti. Děkuji vám všem.
Nedělička, rozcvička, protahování namožených svalů a ještě jednou opakování všeho, co jsme se naučili. Někteří odcházejí dřív, aby si ještě zalyžovali (ale takové čekání na nádraží na další vlak taky není od věci, viď, Kačko - aspoň jsme se ještě viděli). Někteří odcházejí o chvilku později a někteří zůstávají a pomáhají s úklidem.
Víkend pomaloučku končí a já jsem moc ráda, že jsem ho mohla prožít s vámi. Myslím, že se ti to, Jakoubku, povedlo. Taky Mistrovi patří velký dík. A vám všem spolutanečníkům a spolutanečnicím také.
Tapinka
Tančírna na Habině
