"Jéminkote!" spráskla ruce starostlivě vyhlížející paní v hned prvním domě při pohledu na deset oválených výrostků, spoře oděných do roztrhaných prostěradel.
"Pojďte všichni dál, u našeho skrovného stolu se místo vždycky našlo a o nějaké to jídlo se s vámi také podělíme.", a Hledači 1992 vstoupily do prostorné usedlosti, kde zrovna probíhal hod nanečisto.
Jasně, vždycky když se něco vypráví, tak mají lidé tendenci vzpomínat na to dobré a rovnou si to trochu přikrášlí. A ve světle té krásné virtuální minulosti se současnost jeví jaksi vybledle. A tak je poměrně nasnadě, nadávat na to, jak je dneska všechno horší a "tehdy bylo dobře". Je to takové klišé, které už dnes leckomu ve věku 30 a níže leze krkem.
A protože jsem dospěl do věku, kdy by Ježíš už pomalu začal vystavovat svůj majetek na Aukru, tak si také na tu dnešní dobu trochu zahřímám.
Když mi bylo kolem 13 let, a mnozí z vás ještě nebyli na světe, tak jsme s klukama chodili kus za Knín na třešňovku. Chtělo to vychytat ten správný čas, protože jakmile třešně dozrály, tak na každém stromě sedělo pět děcek a do dvou dní nebylo co trhat. Ledaže byste si libovali v dobře uzrálém třešňovém listí. Prostě v druhé půlce června se na třešňovce sešla celá naše generace ze širokého okolí, obsypala stromy a pak se trumfovala, kde jsou sladší třešně a kdo dostřelí/doplivne dál pecku. Pod námi běhal starej Gregor s brokovnicí, kterému už tehdy mu muselo táhnout na sto padesát, a nadával, že kdo zlomí větev, tak to schytá solí do zadku. A starýmu Gregorovi bych to věřil ještě dnes. Jenže dnes už staří Gregorové nejsou. A tak jsem s Olí loni vyrazil na třešňovku. Samozřejmě na motorce. Musel jsem si trochu narovnat ten mindrák z toho, že jsem motorku nikdy neměl. A kluci se Simsonem, nebo alespoň fíkem, vždycky vybrali ty nejlepší holky (já vím, nic neříkejte). Dost jsem znejistěl. Stromy byly sice zanedbané, ale naprosto celé obsypané třešněma. Ale ta druhá část chyběla - nikde nebylo ani živáčka. Celý sad byl opuštěný a tráva až po pás v sobě neměla ani jednu lidskou stopu. Jen na kraji louky leželo tlustou vrstvou rzi pokryté torzo brokovnice a rozmočený pytlík soli za 0,50 Kčs... no dobře, to už jsem trochu přehnal.
A tak jsme s Olí seděli na stromě, jedli třešně pro které jsme se nemuseli ani natahovat a přemýšleli kde všichni jsou. Třešňovka je pořád veřejná, ale na třešně už nikdo nechodí. Proč? Nevíím. Asi někdo z kamarádů zapomněl napsat na zeď Facebooku, že dozrávají třešně. A tak moderně oděná místní děcka seděla na zahrádce hospůdky na náměstí a hrála hru "další auto, které pojede je tvoje". A i tahle hra, v době kdy nejezdí Trabanty ani Hundrty, nemůže byt tak vtipná. Jen když projel pan Malý s fekálem s klasický firemním mottem "Vaše hovna, naše radost", tak se děcka smála, že to bylo slyšet až k nám domů.
Letos jsem organizoval druhé Hledače. Oficiálně vlastně už třetí, ale v těch prvních jsem byl jako skrytý organizátor. A protože jsem si nějak nepřečetl program a pak si v zápalu nadšení nevzal mobilní telefon, tak jsem byl vlastně plnohodnotný účastník. Jen jsem měl navíc lékárničku. Všechny tři akce měly prakticky stejný program, velice podobnou propagaci a víceméně se tam sjeli i věkově podobní lidé. Přesto mi přijde, že každý ročník byl nějak horší než ten předchozí. Za mojich prvních Hledačů (2006) jsme akci docela prožívali. Dost jsme si četli textíky, které jsme dostávali, měli se rádi a dřív odjela jenom Radka a ta se druhý den zase vrátila (i s čokoládou, ale pšššt!). Musela si jen skočit do Prahy na universitu zapsat rozvrh.
Za mojich druhých Hledačů (2009) bych řekl, že už dobrá třetina účastníků byla programem docela otrávená. Nebo alespoň se tak tvářila. Druhou třetinu účastníků akce dost pozitivně zasáhla a zbylé třetině se to prostě jen líbilo.
Za mojich třetích Hledačů (2011) to byla už hotová tragedie. Hledači za celý první den neušli ani polovinu toho, co běžně chodili ročníky před nimi. Ale zase si nestěžovali na vločky - po cestě skočili do hospody na hranolky. Tři holky odjely hned třetí den. Zbyla poměrně malá skupinka, která program sice nesabotovala, ale ani nijak zvlášť nebrala. Nakonec to v té malé skupince přeci nabralo trochu pozitivní směr a tak si k srdcím několika účastníků Hledači cestu přecijen našli. Nebo spíš si tam účastníci Hledače pustili. Ale je to jen názor mě, vnějšího pozorovatele. Opravte mě hledači, jestli se mýlím.
Nemyslete si, že mě jako organizátora, kterému se hroutí program, netrápí otázka "Proč?". Proč taková klesající tendence? A mnoho jsem o ní přemýšlel. Mnoho jsme ji v týmu řešili. Jak před akcema tak po nich. Proč se hlásí čím dál méně lidí? Proč jezdí čím dál méně kluků? Proč čím dál méně vydrží účastníci fyzicky? Proč čím dál méně ochotně odevzdávají účastníci mobilní telefony, peníze a oblečení? A tady jsou odpovědi, ke kterým jsem dospěl.
Čas od času se ve zprávách objeví reportáž, jak jsou děti dnes motoricky nešikovné. Jak mnozí neudělají kotoul a to ani popředu. I na akcích je to znát. Ne, že by Hledači museli někde dělat kotrmelce, ale zatímco předloni všichni vyšplhali vodopádem jako veverky, i když mnohdy jako raněné veverky, tak letos jsem musel zachraňovat z vodopádu snad každého třetího.
Ale čert vem motoriku. Naší generaci stejně čekají počítače a služební auta, tak proč se trápit kotrmelcem. Spíš mě mrzí proč tolik ubývá účastníků. Jistý vliv bude mít určitě propagace. Ta je sice pořád stejná, ale svět propagace se jaksi změnil. A konkurence také. Zatímco pojem "zážitková pedagogika" patřil před pár lety nekolika akademikům, kteří si ho vymysleli, tak dnes se tenhle pojem skloňuje v mediích víc než "plnotučné mléko". Obohatit jinak nudný program o pár Gordických uzlů, Skoků důvěry a večer Městečka Palerma umí kdejaký trouba a ti vychytralejší to přidají ke svému klasickému evergreenu airsoft + minikáry a prodávají to středním skolám jako "Výkendový adaptační kurz" (příklad oxymóronu). Kdo by si nepřál vyprázdnit pár zásobníků ze samopalu do svých nových spolužáků, že? V tomhle se Hledači na první pohled navenek nijak neliší - prostě letní volnočasová aktivita.
Kdo se dostane trochu pod slupku lyrické Hledačské propagace, plné tajů a poezie, tak s hrůzou najde zvěrstva typu "dobrovolná skromnost", "dobrovolnická práce", "ochrana životního prostředi" atp. Dozvědět se o tom spolužáci, tak jste out. Koho tyhle věci lákají, ten to měl vždy těžké. Byl ve svém okolí považován za podivína, protože tohle se prostě nenosí. Jenže dneska je situace ještě horší. Dnes se to totiž nosí. Stačí, aby vás soused zahlédl u kontejnérů na tříděný odpad a už jste "ekolog". Pak na Den Země vyjedete do školy na kole nebo na vás praskne, že jste se účastnili Společnosti hledačů a už jste "ekoterorista". A terorismus je dnes opravdová hrozba! Pro okolí jste v jedné bedýnce s fanatikama, kteří prosazují zrušení aut a návrat koní na prašných cestách (komu přijde cestování na koních romantické, tak doporučují tříhodinovou vyjížďku - ono vás to přejde).
To už vás lidé přijmou spíš jako homosexuála než jako "ekologa". Mimochodem, lidé kteří mají sklony k extravaganci a chtějí se nějak odlišit od šedého okolí, často záměrně proklamují členství v této podivné skupině. Nejde jim o principy, ale o výjimečnost. Oblečeni v konopné vestě, obuti v botech, které si sami ušili, okázale nesou v pravé poledne prostředkem náměstí PET lahve do kontejnerů na plasty, kde je pomalu a hlasitě rozšlapávají a sem tam se porozhlédnou, jestli se dívá dost lidí, jak jsou to oni, kdo zachraňují Zemi před jistou skázou. Tak těm se dnes prý říká "ekosexuálové".
A dobrovolná skromnost? To je dnes už spíš diagnóza z oboru psychopatologie. No a pak se vždycky na Hledačích objeví pár lidí, kteří pod slupku propagace nepronikli a ti jsou pak hodně překvapení.
Teď mě ale napadá, že zatímco já si tohle píšu s mírným úsměvem na tváři, protože jsem se s tímhle stavem věcí už dávno smířil, tak pro některé z vás to může být dost depresivní čtení. Nesmutněte. Doba je taková. My si na tyhle věci jenom hráli. Pro ty další už to bude nutná součást života. Jen ten přechod bude tak pozvolný, že si toho nikdo ani nevšimne.
Viktor Plaček