Všechno to začalo tím, když jsem slyšela jak Olí s Viktorem mluví o tom, že na prodloužený víkend, kdy je státní svátek, pojedou pomáhat Ifce a Liborovi z Remízku na CVVZ Hradce Králové.
CVVZ? Co to jenom asi může být, kladla jsem si otázku, na kterou jsem neznala odpověď. Naštěstí byla Olí pohotová a hned mi vysvětlila, že pod touto záhadnou zkratkou se neskrývá žádný název sekty nebo něčeho tajuplného, ale že zkrátka a dobře to vše znamená Celostátní vzájemná výměna zkušeností. Podle toho co jsem pak po vyjasnění této základní věci od obou dozvěděla, došlo mi, že se mají Olí s Viktorem na co těšit. Dál jsem to ale neřešila. O to větší bylo pro mě překvapení a potěšení, když mi přišel mail z Remízku s žádostí o pomoc při organizaci na této akci. „No, samo! Takovou příležitost si přeci nenechám ujít. A navíc ještě můžu být užitečná,“ napadlo mě a napsala jsem kladnou odpověď.
Akce začínala ve středu a končit měla v neděli. Pro upřesnění pro ty, kteří o této akci nikdy neslyšeli stejně tak, jako já před tím (a nebojte se, není to rozhodně nic tragického), je to vlastně akce plná programů různého zaměření, kam přijedete a chtě nechtě získáte zkušenosti ať už teoretické o komunikaci a práci s mládeží a dětmi nebo praktické povětšinou v podobě her a tvoření. CVVZ se mělo konat v areálu škol v Hradci Králové, takže po prostor se spletitými chodbami tu nebylo nouze. Zdejší osadníci se pak rozdělili do dvou skupin. Jedni zoufale bloudili chtíce najít, když už ne svůj vytoužený program, tak aspoň místo, kde složili před minutou svoje věci. Druzí si zase bludiště chodeb pochvalovali, jelikož jim přesun z jednoho místa na jiné poskytl vytouženou dlouhou procházku při nepříznivém počasí venku. Hlavně pak dámská část osazenstva mohla být spokojená, protože kde jinde se vám stane, že díky patrům v budovách a nekonečnému množství schodů, které musíte překonávat dnes a denně, budete tolikrát posilovat ty nezbedné hýžďové svaly. Nastal osudný den D, tedy S - středa a úderem šesté hodiny odpolední se začaly valit davy nadšenců do budovy s registrací. Ubohý jedinec by zaplakal při představě, že kolem něho se bude pohybovat pětset neznámých lidí, ale lidský mozek naštěstí vymyslel důmyslnou věc jako je cedulka se jménem na krku a to vyřešilo problém s univerzálním oslovováním: „Ty,! No, ty v tom tričku!“. Programy nebyly to jediné co nás, ale mělo čekat. Patra se postupně zaplňovala i obchodníky s věcmi potřebnými, zbytečnými ale i důmyslnými. Dále pak hernou, která ve večerních hodinách praskala ve švech a nad ní také čajovnou pro ty, kteří místo pocitu šílenství z vítězství člověka nad hmotou nebo naprostého zoufalství nad prohrou se svou inteligencí, posedí raději u dobrého šálku čaje od Poutníka. A aby byly uspokojeny i mlsné jazýčky, vytvořili jsme pod vedením Ifky Fair Tradovou kavárnu v prostorách šaten, která nakonec sklízela obrovský úspěch pro výbornou čokoládu, kávu, výtečné buchty a další mňamky.
Když nebylo s čím pomoct, tak jsme měli i my možnost navštívit nějaký ten program. Programů bylo ale tolik, že bylo opravdu těžké si vybrat něco a přitom nepřijít o nějaký jiný stejně dobrý. U mě ale jednoznačně vždycky zvítězily programy akčnějšího rázu, což se mi později trochu nevyplatilo. Lehká byla pak odpověď organizátorů ze štábního velení, zdá-li se mi program příliš statický. „Statický? Ani nápad,“ zněla jednoznačně moje odpověď potom, co jsem navštívila lasování, sebeobranu Krav Maga a oba workshopy bubnování. Je pravdou, že následky po programu sebeobrany byly jaksi dosti viditelné, kdy by mi hlavně ruce záviděl kdejaký feťák chlubící se svými pidi modřinami. Myslím, že v tu dobu bych každého přetrumfla. Ale rozhodně mě to ani v nejmenším neodradilo od dalšího programu následující den, kdy jsem se chystala hned po ránu, na pro celistvost lidského těla nebezpečný program, Orvávačky. Následky se sice potom prohloubily, ale i tak doporučuji programy tohoto typu hojně navštěvovat. Není nic lepšího na vyblbnutí:) A to říkám zcela upřímně. A i když jsem normálně naprosto vyrovnaný a mírumilovný člověk, tak aspoň z mého úhlu pohledu no uznejte, kdy a kolikrát se vám naskýtá, aby po vás někdo záměrně chtěl abyste ho napadali, skákali mu na záda, tahali ho po zemi po zádech a břiše, prodlužovali mu délku končetin způsobem tahacím apod., když je téměř vždy jistota až na výjimky, že od vás neodejde v tom samém stavu, jako přišel a přitom se na vás stále bude stále usmívat a tvářit se jako kdyby se mu to líbilo. No opravdu uznejte, není to super:). Tak proč téhle jedinečné příležitosti nevyužít. Pro mě to znamenalo ten jediný v tu chvíli možný impuls: „HURÁ, jen do niiiich!“. Rozhodně bych ráda zase příští rok jela a všem to doporučuji. A ti z vás, kteří nejste zas až tak plní energie nebo prostě jen nechcete odjíždět nejen se spánkovým deficitem, ale i s bolavým tělem hrajícím všemi barvami jako já, se neobávejte, programu typu klidový bylo mnohem víc - různé teoretické semináře, relaxační činnost, psychologie, tanec, žonglování, cukroví a další a další. Každopádně, i když měla akce i nějakou tu chybičku jako bylo hromadné rozdávání březových lístků, které proběhlo vcelku ne tak důstojně jak by si ocenění zasloužili, tak i přesto se už teď těším na CVVZ 2011 v Šumperku v těch našich milovaných Jeseníkách.