Ne každý člověk, jak jsem již dávno zjistila, má v oblibě tzv. bojovky a to především ty noční. Já a to musím přiznat, se vždy obávám příliš logických šifer v těchto hrách, jelikož to není moje parketa. Avšak na noční bojovku, kterou jsem zažila na letošním setkání v Orlických horách, asi nikdy nezapomenu. Nedalo mi to a tak jsem se rozhodla napsat článek a k němu připojit průvodní ilustraci (to sem celá já:)) o tom co se událo a jak prožila tuto hru moje skupina, ve které jsem byla já, Olí, Velkej Fo a Martin Zeman.
Na úvod nesmím opomenout uvést autora, kterým nebyl nikdo jiný než sám ó náš pán slunce naše jasné - Viktor.
Když byla všem v onen den po celodením výletě na Velkou Deštnou přednesena myšlenka bojovky, vypadala účast žalostně, ale nakonec se přece jen shromáždily tři týmy, které byly připraveny na téměř vše. Jelikož na akci byli přítomni i předškolní účastníci (Zdenda a Ondýsek), vzal na sebe Viktor také úlohu chůvy a tak nic nebránilo tomu, aby se hry zúčastnili i příslušní otcové.
Potom co byla přednesena pravidla, vyrazila naše skupinka směr první stanoviště, kam zamířila před námi i skupina druhá. Čekání na to, až si tento tým vyřeší zadaný úkol netrvalo dlouho, a tak jsme mohli rychle přistoupit k zadání, které znělo dostat se skrz otvor ve formátu A5 tak, aby jsme jím mohli projít do jiného světa. I když nám to nedělalo jakýkoli problém, handicap, který toto stanoviště určilo, byl zásadní pro dobrou spolupráci nás čtyř.
V podstatě jsme si museli k sobě svázat nohy tak, aby bylo vytvořeno jak jsme konstatovali obrovské siamské „čtyřče“. Naštěstí jsme si za další zastavení zvolili nedaleký, velký smrk uprostřed měkké louky, takže by případný pád, který mohl každou chvíli přijít nebyl tak drsný. A obličej nás všech nepotřeboval pozdější plastickou úpravu.
U smrku nás přivítal velmi milý a mírumilovně vyhlížející čínský obyvatel s malou mačetou, kterou zřejmě na první pohled neváhal použit. Bohužel na nás mluvil podivnou řečí takže bylo těžké se s ním domluvit. Obávám se však, že nebyl příliš nadšen z naší návštěvy, když jsme ho všichni obehráli v piškvorkách a on nám tak nemohl ufiknout nějakou nohu, ačkoliv vypadal, že je to jediný smysl jeho života. Po zjištění, že bychom mohli předhonit druhou skupinu jsme se rychle vydali vpřed. Jaké to bylo však překvapení, když na nás po prodírání hustým lese a následném překračování louky opět vyskočilo zpod smrku něco velmi naštvaného a cosi blábolícího. „Zase Číňan! Jak to?“:blesklo nám hlavou. Obyvatel stromu však nevypadal příliš překvapen. Asi ve svých očích viděl pouze možné useknuté končetiny. Nakonec se nám ale přeci jenom podařilo šílenci uniknout a najít správnou cestu. Na místě třetího stanoviště nás čekalo sportovní vyžití a to golf. Je pravdou, že kdejaký světový golfista by nám mohl závidět a obdivovat naši techniku odpalu. Ne každý totiž dokáže využít tak dokonale aerodynamického tvaru jako má stará, dobrá, česká brambora.
Po splnění úkolu nás opět čekal handicap pro další cestu, a to v podobě synchronizované chůze ve skupině. Až tady mě došlo jak tupou pomůcku používala armáda již v dávných dobách, kdy si při chůzi velitelé pomáhaly slovy „Levá!“ „Pravá!“. Slova jsou dlouhá a málo zvučná a pro ostrý pochod či při výstupu do kopce použitelná. A tak jsem byly s Olí vděčné, za duchaplnost mužů v našem týmu, když úsporně zkrátili výkřiky pouze na první slabiky. Ve výsledku to pak vypadalo asi tak, že lesem kráčely čtyři postavy volající svorně LePra! LePra! ...Uznávám, že ubohý vesnický prosťáček na noční procházce by nemusel pochopit efektivitu této pomůcky a zřejmě by před námi i LeProu nalezl bezpečí v nejbližším příkopu, ale těžko takovému človíčku vysvětlíte, že na tom není nic nenormálního.
Takto jsme dorazily na stanoviště čtyři, kde jsme společně stvořili umělecké dílo světového významu v podobě ódy na tuto noc. Tu jsme si několikrát zapěli během cesty k poslednímu stanovišti, kde nás čekala ještě jedna sportovní aktivita. Není nad to rozhazovat cizí peníze po zemi. Snad sen každého chuďase, který nemá svých dost. Naštěstí byla naše trefa natolik přesná, že handicap, který byl v případě neúspěchu se nás netýkal. Teď už zbývalo vyřešit pouze konečnou šifru, která měla prozradit cíl cesty a hrdě k němu dojít. Netrvalo dlouho a ze šrotování mozků vyšel výsledek. Hrob u kostela byl náš cíl. Zde nás čekala listina kam měl být umístěn náš podpis, na důkaz splnění mise. Autor však nehodlal nic ponechat náhodě a návrat nám řádně okořenil, když nakázal každý desátý krok zvukově se ztotožnit s malým obojživelníkem. Nejen tedy, že ten ubohý venkovský prosťáček není ani v lesním příkopě v bezpečí před šílenci s LeProu, ale ani jinak na ve dne poklidně vyhlížející silničce se mu nenaskytne dostatek klidu před paranormálními jevy. Některým zdejším starousedlíkům by se po setkání s námi možná splnil životní sen o setkání s mimozemskou civilizací, která komunikuje pouze názornou řečí: „1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, KVÁK!“ No proč si zkrátka někdy jen tak nezakvákat, že?
Všichni nakonec v pořádku dorazili. Ztráty na životech ani na psychice účastníků, ač tomu možný někdo neuvěří, nebyly žádné. Autorovi (Viktorovi) dávám velké plus. Čtenářům vzkazuji, až půjdete někdy jen tak na procházku a potkáte někoho kvákajícího nebo uslyšíte daleké volání „lepra“, neděste se. Svět neskončil ani nedošlo k útěku obyvatel bohnické léčebny, to jen někde probíhá taková normální noční bojovka.
Hanka Vavřinová