Tuhle se mi jistá kamarádka svěřila, jak ji rozčílilo a popudilo, že jsem ji místo do slušné nonkonformní čajovny vzal na oběd do snobácké pizzerie. (Chápejte – hládeček). Protože jsem si u okolních stolů nepovšiml arogantních průmyslníků v drahých oblecích a přísných vázankách a ani vrchní servilně nepřiklusal, aby nám tichým, leč afektovaným hlasem sdělil, že se právě uprázdnilo místo v Mocca salonku, přimělo mě to zamyslet se nad samou podstatou snobismu. (Tento článek je míněn pouze jako pokus o hledání pravdy, nikoli jako pokus naštvat dotyčnou, neb její hněv jest strašný.)
Přiznávám, že tady se dostávám zcela na tenký led, neboť o snobech toho skutečně příliš nevím. U nás v hrabství Yorkshire jsme o tom nikdy moc nemluvili a dokonce i můj strýc, starý lord Greystock, na toto téma většinou zarytě mlčel. No, on většinou furt dokola mumlal něco jako: „Hlavně neprodávej půdu chlapče, půdu neprodávej!“ (Schválně si zkuste s takhle debilní podmínkou prodat nemovitost.) Shrnuvše takto veškeré mé znalosti o snobech došel jsem po krátkém, leč briskním uvažování k této základní definici snoba : pomineme-li vnější znaky jako je luxusní vůz, vlastní golfové hřiště , rozmařilý a požitkářský styl života a oblek šitý homosexuálním krejčím, pak charakteristickou vlastností snoba je potřeba utrácet absurdně vysoké sumy peněz za luxusní a vzácné zbytečnosti.
Ať už je jako hrabě Greystock veden pohnutkami vysoce ušlechtilými a estetickými k tomu, aby v aukční síni Westminsterského paláce při pohledu na poslední kafáč, který mu ještě chybí do jeho sbírky modře malované čínské keramiky přihodil další milion liber šterlinků, nebo se pouze snaží okázale vyjádřit svou příslušnost k určité úzce vyprofilované společenské kastě jako mnoho otylých dam, jež bývají k vidění ve společnosti směšných mopslíků řídíce agresivně svůj poslední model Škody Octavie, základním rysem snoba zůstává ochota (a schopnost) utratit značné peníze za věci, bez kterých se zbytek populace s přehledem obejde. Z pohledu naprosté většiny světa jsme my jako tzv. Západní Civilizace snobové všichni bez rozdílu, ačkoliv mezi sebou se na úrovni států máme ještě potřebu dělit na bohatší a chudší sourozence.
Definice luxusní zbytečnosti: předmět, výtvor, nebo požitek na jehož získání či výrobu je potřeba množství energie (peněz) daleko přesahující jeho vlastní užitnou hodnotu. Tj. stohlavé stádo skotu, nebo továrna na zpracování oceli, nebo uhelný velkodůl má určitou cenu, která jistě není malá, ale každý chápe, čím je opodstatněná. Tudíž to není žádný pamlsek pro skutečného snoba. Ovšem legendární démant v ceně stohlavého stáda dobytka, neřkuli továrny na zpracování oceli, neřkuli uhelného velkodolu jaké to vnadidlo pro čistokrevného snoba hodného tohoto titulu!
Pojďme nyní společně hledat pravdu v pražských ulicích! Na jedné straně snobácká pizzerie na druhé straně zešeřelá čajovna plná pohodových dredatých týpků diskutujících nad významem Nietscheho díla ( no dobře, tady jsem si možná trochu zapřeháněl) . Na jedné straně pizza za 150 Kč, skutečné jídlo velikosti kola od trakaře, čerstvé, s péčí a láskou připravené z místních surovin. Mňam! Anebo za stejnou cenu ( dobře, za kilo ať nežeru) trocha suchého listí zalitého vlažnou vodou (v ceně až 2l vody!). Jenom kvůli tomuto krátkému okamžiku , kvůli mému požitku bylo to listí ručně trhané maličkými prstíky domorodek, a dovezeno až k mému stolu přes půlku světa. Prosím čtenáře, aby se nemýlil. Mám rád čajovny a miluji čaj. Ale neobracím fakta. Čaj a to zejména dobrý čaj u nás v Evropě vždycky byl a je výhradně a čistě snobskou záležitostí.
Vyšňořené dámy v kloboučcích korzovaly po londýnském molu a kukátky vyhlížely příjezd prvního clipperu s nákladem vzácného zboží z dalekého Orientu. A za to zboží se v Číně platilo výhradně stříbrem a za stříbro opiem a za opium olovem a krví a mimo clipperů, stříbra a opia (doufejme) se na tom dodnes vícemeně nic nezměnilo.
Z tohoto úhlu pohledu je pití čaje v čajovně rozhodně mnohem „snobáčtější“ zaležitostí nežli požívání jakéhokoli jídla v jakékoli restauraci. Takže v tom asi definice pojmu „ snobácký podnik“ není. Je to asi spíš v té atmosféře. Jenže ,není právě tohle už z principu klam?
Myslím, že jde jen o další definici, o další rozdělení různých sociálních skupin, neboť většina lidí se intuitivně snaží ztotožnit se s nějakou úžeji specifikovanou lidskou skupinou, jež nejlépe odpovídá cítění a morálnímu přesvědčení daného individua v určitém období a jejíž vnější charakteristiky a určené vzorce chování pak individuum přejímá a promítá do prezentace sebe sama vůči okolnímu světu. (Ne tuhle větu jsem si prostě nemohl jen tak vycucat z prstu teď o půl dvanáctý v noci!) Filtrem takto převzatých vzorců pak většinou posuzuje ostatní odlišné programové skupiny jako horší nežli je ta vlastní. To myslím platí obecně. Já mám velikou výhodu v tom, že jsem asociál. Z tohoto výsadního postavení vůči zbytku světa mohu s pobavením pozorovat manipulační masáže různých lidských skupin na jednotlivá individua a vůbec všechno to marné lidské pinožení.
Myslím, že je za tím určitá základní lidská potřeba někam patřit. Snaha jednoduše definovat sebe sama vůči světu užitím vševysvětlující nálepky dané skupiny: jsem katolík, jsem rocker,jsem brontosaurus ,jsem vegan, jsem sparťan apod. A zakrýt tak sám před sebou děsivě deprimující absenci vědomí smyslu vlastní existence. Na druhou stranu se většina lidí naprosto shodne v tom co nejsou.To bývá většinou ještě doplněno větou upřesňující, např : nejsem hajzl ( mám výsledky), nejsem hysterická štěkna (jenom umím vyjádřit svůj názor), nejsem feťák ( jenom hulim), apod.
My se vůbec dost rádi škatulkujeme. Já jsem byl například nedávno na jistém významném společenském večírku pouze pro zvané (v klidu, já jsem lístek vyhrál v tombole ), hrubě osočen jistým Megafrikulínem (to je frikulín mimo jakoukoli představivost) ,protože jsem si na tuto událost narozdíl od něj neoblékl drahé značkové horolezecké kalhoty , ale pouze obyčejné modré džíny asi za čtvrtinovou cenu. Je fakt že jsem tohle nikdy moc neřešil, a dokonce mám na to i zvláštní agentku, která zajišťuje abych do práce nechodil zas úplně jako vandrák a navíc jeden by řekl: „všude se hoděj dobrý džíny, do Hiltonu i do kantýny!“, ovšem tentokrát jsem to zjevně podcenil. No nepřál bych vám to být svědkem ústrků, jejichž terčem jsem se proto stal. Hlavní téma společenské konverzace pro zbytek večera tím bylo vymezeno asi tak pevně, jako by pánbů stiskl ikonu “Zmrazit příčky“. Teď už vím, jak se cítila Angelina Jolie, když musela do školy v Beverly Hills chodit pěšky! Byl jsem prostě totálně společensky OUT. Prostě jsem se projevil jako svobodná bytost a neoblékl si jako hodný chlapec dresík svého týmu. Tudíž jsem za to obdržel společenskou ťafku. Tak se z bývalých rebelů postupně stávají hlídací psi systému proti němuž dříve bojovali. Jenomže mě je a vždycky bylo jakékoli sektářství a škatulkování a černobílé rozdělení světa a ukotvené společenské příčky z duše protivné. Ať si každý najde smečku ke které jeho srdce tíhne, ale nebuďme fanatici! Mám strach z extrémů. Straním se ďábelských pokušitelů (netoliko pokušitelek), ale i těch co prodávají odpustky.
A vždycky inklinuji k opaku. Nastavuji zrcadlo . Asi proto jsem skínům v hospodě kázal, že Romů je třeba si vážit (budete se divit, ale poslouchali s otevřenou pusou ), i když čistě jenom mezi námi, oni ani Romové zas tak úplně skvělí kluci nejsou.
A proto Brontosaury tahám na smažák.
František