Zavírám červený dopis. Jdu tak, jak mi káže. Nejsem teď dráteník, jsem pouze páže. Cesta neubíhá, ale jdu rychle. Chci to mít za sebou. A flétnistku před sebou. Jdu stale rychleji.Vesnice a krajinky ubíhají jako v pendolínu. Jsem na místě. Drápu se na protisvah v protikopci. Sednu si u lesa a kochám se nádhernou krajinou. Zavřu oči. Sklopím klobouček a naslouchám zvukům přírody. Čekám flétnistku. Nic. Čekám pět minut. Nic. Čekám deset minut. Nic. Vytahuju manuál a hledám chybu. Bedlivě ho pročítám a letmo kontroluju, sedím-li na správné louce. Marně znovu zkouším fígl se zavřenýma očima a kloboukem. Nic. Čekám hodinu a už mě to opravdu nebaví. A přece něco. Začalo se stmívat. Flétnistky maj dovolenou. Otvírám druhou stránku manuálu a jdu dál. Jdu krajem tam, kde se toulají dráteníci. Jdu za nimi, abych podpořil cech. Jdu tam, kde se scházejí. Jdu na tři kameny.
Tak to píšou na modrém papíře. Po předchozí zkušenosti však má důvěra k manuálu slábne. Jdu ale dál. Krajina kolem ubíhá jako v motoráku. Dorážím na manuálové místo. Vidím dvě osoby. Jednu známou a jednu méně známou. Ano, jsou to dráteníci. Z kraje, kam lidské oko nedohlédne a lidská noha nedojde. Přišli podpořit svým umem zdejší tovaryše. Tak, jak legendy praví, podstoupili dlouhou pouť za cestou do řemeslnické mekky. Jenže tihle přijeli vlakem. Koukaj na sebe a něco si povídaj. Družně se k nim hlásím a lezu na kámen, abych viděl, kam lidské oko nedohlédne a kam lidská noha nedojde. Ptám se dráteníků, co zažili v kraji. Jeden z nich líčí dojemný příběh o flétnistce kytaristce bez flétny a kytary. Líčím svůj příběh o mlžném oparu flétnistky kytaristky. Pak jsme si podali ruce a od té doby jsme byli v cechu tři.
Na lesy padá soumrak. Hledáme přístřeší pro nocleh. Jelení skok vyznačený v manuálu jako nocležní místo, jsme dávno přešli. Co, přešli, my ho ani nenašli. Nezbývalo nic jiného, než najít jiné místo. Chvíli sedíme na rozcestí. Kolegové dráteníci koukají do mapy a já se cpu buchtama. Najednou se odkudsi přiřítí neznámá osoba s flétnou a bez kytary. Ano, je to ona. Ta bytost co se ladně prohání po louce a vyluzuje malebné tóny pro ukojení sluchu neznámých poutníků. Flétnistka. Žena, oplývající mlékem a strdím. Nejeden muž by ale řekl, že spíše smrdí. Důvod byl hnedle jasný. Líčí svůj dojemný příběh o pádu do potoka, koupání v mravním bahně a okružní jízdě kolem Pekařova. Podali jsme si ruce a od té doby jsme byli v cechu čtyři.
Padla noc a s ní i půl pekáče buchet. V kraji dráteníku je zvykem, ze s rozbřeskem slunce vyjdou směle vstříc svým povinnostem. Rozběhnou se do kraje a hledají uplatnění pro svá řemesla. Chodí od domu k domu. Nabízejí svůj um. Dráteníci nejsou líní, to jim jejich řemeslo nedovolí. Časné vstávání jim nečiní žádné problémy. Ráno je mysl svěží a ruce ohebné jako proutí. Chrněli jsme jako špalky. Autobus dle manuálu nám ujel a doporučená hospoda byla zavřená. Dokonce i tamější hostinský ještě podřimoval, což nám exhumovalo myšlenku, že jsme přeci jen raní ptáčata. Druhý autobus jsme už stihli. Dopravil nás na Červenohorské sedlo, odkud jsme zamířili ke kýženému cíli.
Jdeme podél sjezdovky. Potůčky pryští travou. Neprší, ale vypadá to, že bude. Dorážíme na místo, kde je spousta borůvek. Mám chuť na ty fialový kuličky. Pochutnávám si a trhám fialový papír. Píšou tu o setkání s další skupinou dráteníků. Nikoho nevidím. Tentokrát manuál neselhal. Selhali jsme my. Přišli jsme pozdě. Podali jsme si ruce a byli jsme opět čtyři.
Šli jsme dál. Podél cesty, podél lesa, podél svahu, podél říčky. Cesta se vnořila do lesa a otevřel se osamocený plácek. Konečně Rusalka. Z dáli nás vítá velký blondýn s černou botou. Fo. Učitel, kazatel, řemeslník, dobrodruh, sekáč, myslitel, manuálopisec a fantazírující žnec. Vše v jedné osobě. Netvrdí to sám o sobě, nýbrž kvalita osobně. Místo opředené legendami je právě zde. Tu se scházejí dráteníci z dalekých krajů, aby se přiučili od zdejších mistrů. Dlouhá cesta vede sem, dlouhá jako touha dráteníku spatřit toto posvátné místo. Tu na dřevěných špalcích vznikají ty nádherné skvosty z pozlacených rukou uměleckých mistrů a učenlivých řemeslníků.
Druhá skupina dorazila dříve. Těšili se na nás. Vyprávěli dojemný příběh o čekání na řemeslníky z krajů, kam lidské oko nedohlédne a lidská noha nedojde. Podali jsme si ruce a bylo nás konečně půl.
Zbytek dráteníků se dál toulá krajem. Přijdou do soumraku, to se ví. Ale kdy, to se neví. Bloudí hlubokými lesy, jdou mokrými poli, vítr je pohání vpřed k vysněnému cíli. Doufají, že do setmění dorazí. Že dorazí na ono posvátné místo. Do soumraku to stihnou, věříme jim. Čekáme dlouho. Z dáli pozvolna ozývají matné hlasy. Dráteníci. Druhá polovina cechu. Konečně se scházíme. Naše půl a druhá půl. Nevykládáme dojemné příběhy. Podáme si ruce a jsme konečně full. Ftoz, Vláďa, Mája, Mauzík, Terka, Standa, Jíťa, Tom, Pavlík, Vlastička, Yffa, Azrik, Jezinka, Martin, Martina, Zuzka, Fo.
Knihařství
Knihaříme. Zatímco nás zkušená paní učitelka Martina zasvěcuje do tajů knihařského řemesla, potají sjednocuju stránky pro svou bichli. „Nemusí být krásná, nemusí být pevná, musí být tlustá“. To je mé moto knihařství. Paní učitelka nám vypraví o historii a o tom, jak se kniha má dělat. Koukám na Vlastičku a vidím, jak se to nemá dělat. Taktika vyčkávaní se vyplatí. Zatímco stále střádám stránky pro bichli, Vlastička kazí všechno, co se dá, a my s Vláďou na to koukáme a víme, kudy cesta nevede. Když tak zvolna koukáme kazíme taky. Rozčiřujeme se nad stupiditou řemesla a voláme o pomoc p.uč. „Mlsná nikdy nespí“. Když puč přichází, vtlačuje nám své metody. Raději ji odháním pryč. „Nezvaný host, do domu skvost“…. teda blbost,… „do domu blbost“. Nešlo nám to ještě víc. Tvrdě jsme vyžadovali záložku, která v lekci vůbec nebyla. Po úspěšném slovním agonu puč podlehla a se záložkou mile souhlasila. Třešničkou na dortu knihařství byl obal. Sériové řešení o potahu látkou jsem zavrhl v počátcích knihařské výpravy. „Udělám to z kůže“. Nalepoval jsem kousíčky kožených plátů na obal, až jsem to celé polepil. Výsledek byl koukatelný, přesto radikální. Vypadalo to, jako bych na obalu rozkrájel plší stádo. Byl jsem spokojen.
Druhý den jsme zkoušeli metodu šikmookejch. Byla jednoduchá a kvalitou připomínala výrobky čínských dělníků. Navíc se dlouhou dobu operovalo s velkou jehlou, která mi nepřirostla k srdci. Nebyl jsem spokojen. Apeloval jsem na puč Martinu, aby nás naučila schránku, pač knížka bez schránky není žádnou knížkou, ale polotovarem, který blbě a malátně leží na stole, práší se na ni, podléhá korozním vlivům a není schopna odolávat náporu plchů, kterých jsou v chatě armády. Druhy den paní učitelka odjela.
Pletení slaměných ozdob
Pletení slaměných ozdob není jentaká lecjaká věc. Mě už to nebavilo v době, kdy jsem je poprvé viděl v knížce. Zato někteří se rozjeli. Vláďa vyráběl cosi, cosi prostě vyráběl. Vláďa jenom vyráběl. Když jeho vánoční ozdoba začínala mít velikost černošského penisu, holky se zarazily. Koukaly, jak Vláďa plete, jak jenom plete. Dokončil jsem jen jednu ozdobu. Když jsem ji položil na stůl vedle Vláďovy, nebyla ani vidět. Nebyl jsem potěšen. Někteří ovšem ano.
Po těžké robotě putují vyučení řemeslníci dále za svou prací. Jsou stále jen učedníky a novými řemesly nepohrdají. Putují dál na sever, za novými zážitky, za novou zkušeností, za novými mistry. Čekala nás pouť z Rusalky do dalekých severních krajů až na hranice Polska na chatu Růženku. Všichni jeli busem, jen já,Vláďa, Azrik, Yffa a Zuzka jsme to vzali přes hory. Cesta to byla popravdě hnusná, to vám povídám, takže napíšu jen pozitiva. Hovězí guláš na Šeráku, grog a tatranka opět na Šeráku, pivo v Lipových lázních, hranolky opět v Lipových lázních, chleba se zelím kilometr před chatou a jabko kilometr před chatou. Dorazili jsme na Růženku.
Růženka byla převeliká. Převeliký byl i smrad, když jsme sundali ponožky. Ale útulně tu bylo. Jediný dům v celém širém okolí. Co dům, stará hájovna na samotě. Kolem louky a lesy, samozřejmě neposečené, daleko široko nikdo. U lesa šuměl potůček. Po dešti šuměl i na louce, na cestě, před chatou, i v chatě. Kolem se linula dlouhá cesta až do dalekých krajů, z horizontu vystupovaly ladné oblouky kopců. Za nimi číhali Poláci. Prostě co vám budu vyprávět. Tolik krásy, taková malebná krajina, že jsem vytáhl tužku a hned si to namaloval. Fo nás provedl po kraji a ukázal nám, co všechno budeme kosit. Na kosení jsem se netěšil. Někteří ano. Raději jsem brousil sekeru. Někdo prostě kosil a někdo brousil. Jenom Pavlík, náš prostoplachý Pavlík, hodně rychle dobrousil. Rozsekl si prst o kosu a ukazoval to děvčatům, jak jsem to zamlada taky dělával. Tak jsem dobrousil a stal se ze mně plnohodnotný emigrující žnec. Nebo jednodušeji sekáč.
Kosení bylo náročné. Luk bylo jako much. Jako starý emigrant jsem se nejvíc těšil na Fišerovu zahrádku. „Tam to bude padat. Lopuchy lupnou, bodláček spadne, javůrek cukne a hnedle zvadne“. Ale realita byla jiná. Pozorovali jsme Fo, jak mu padá tráva u nohou a klaněli se Fo u nohou. Technika „kosa v hlíně“ nebyla správná. S travou lítaly i kameny a čepeli narůstali první zoubky. První den kosení byl zničující. Další dopadl lépe. Otáčel jsem se na gumovém pantu, kde včera byly ještě záda, a tráva konečně padala.
Po práci i mezi prací tovaryši nezahálí, učí se novým řemeslům, která stále rozvíjejí po boku svých mistrů. Zdokonalují svou manuální dovednost a učí se trpělivosti. Budou ji potřebovat notnou dávku, neboť jejich řemesla si to vyžadují. Než se z jejich rukou vyloupne opravdový skvost, musí dlouho opracovávat své polotovary za cestou ke kýženému úspěchu. Jenom ti nejtrpělivější učedníci povstanou na prahu pochopení a stanou se opravdovými mistry.
Pletení ošatek
Zajímavé řemeslo, zvláště na tu trpělivost. Chytal jsem nerva už v prvních vteřinách. Přišla nám poradit veřejná pracovnice Terka. Šikovná Terka je známá tím, že zlobí od úterka. Má copánky a čelovku. Nejdřív se mocně nabila, a pak si to na nás vybila. Začala vypravovat, jak a co dělat. Vysvětlila nám to tak dokonale, že jsme to nepochopili. Vysvětlovala, že stehy se musí zabodnout do jedné desetiny předešlé řady, že se stehy lýka musí kumulovat řádně vedle sebe, aby to mělo dizajn a přitom držet tvar, který by zdánlivě připomínal kolečko. Informací bylo na začátek nečekaně moc. To já se do deseti prstů na ruce nedopočítal a hnedle se vydal improvizační cestou. Vláďa chvilku poslouchal. Odolával, pak to vzdal a vydal se improvizační cestou. Nakonec to vzdala i sama Terka, jenž usoudila, že do dubu a do vrby se hučet nedá a vydala se cestou na záchod. Ošatky byly pěkné. Škoda jen, že nakonec chybělo tlusté lýko, které nám Terka a spol vyžrali na svých nařasených ošatkách.
Síťování
To byla katastrofa. Už úvodní proslov o tom, že tohle řemeslo zaniklo, mě záhy utvrdil. Ještě jsme nezačali síťovat a dostal jsem se do prvních trablí se špagátem, uzlem a židlí. Suk mi prostě nešel, a tak jsem to nějak zašmodrchal. „Hlavně, aby to drželo“. To jsem netušil, co nás čeká v zápětí. Všichni koukali, jak Fo uzluje a přemýšleli, jak na to. Já přemýšlel, proč to zaniklo, a jak od toho. „Obtočíme, chytneme palcem, hodíme smyčku, provlečeme, chytneme malíčkem, ještě provlečeme a stahujem. Pustíme všechny prsty kromě malíčku a šponujem. Jednoduchý ne ?“. Po několika pokusech se mi začal dělat na provaze drdol, jaký měla tetička Vlastička na hlavě. Při pokusu ho rozmotat byl větší, než měla Vlastička na hlavě. Byl jsem bezradný. Najednou přišel Fo a provaz byl zase rovný. Seděl jsem bezvládně a koukal na Vláďu, jak mu raší drdol. Jak jsem tak koukal, tak mně rašil taky. Přišel naštvanej Fo a provazy byly opět rovné. Pokukoval jsem k sousedům a spadlo mi vodicí prkýnko. „Doprrr….kýýýnka“. Metrová jehla nechtěla prolízt okem. Ani malíček mě neposlouchal, a tak jsem ho druhou rukou musel ohnout, aby držel v předepsané poloze. Nejhorší byl provlek poslední dírou. Měl jsem jich hned pět. Ani jsem netušil, kterou to švihnu. Logicky jsem vybral tu největší. Metrová jehla prolezla krásně. Byl jsem v euforii. První uzel. No uzel. Zblízka ani né moc uzel. Vlastně takovej menší chuchvaleček. Chtěl jsem se samozřejmě pochlubit a tak volám Fo. Přišel nasranej Fo a konečně mě to naučil.
Slaměné hvězdičky
Co vám budu povídat, práce pro ženský. Hned jsem se v tom vzhlídnul a začal dělat kytičky. První levely jsem hned přeskočil a začal tvořit čtyřstěn v krychli. Práce to byla zajímavá. Prostě pro ženský na mateřský. Hvězdičky se rychle množily. Mně se množily jehlany a krychle. Člověka při téhle práci začne napadat, k čemu tohle řemeslo vlastně je? A pač jsem neposlouchal historii, tak se mi vnucovala otázka, jestli už to taky náhodou nezaniklo. Opak se ukázal pravdou. Kdosi přinesl vánoční stromeček, nazdobili jsme ho hvězdičkami, Jítě jsem zapíchl do vlasů čtyřstěn s krychlí a měli jsme nádherné vánoce.
Řezbářství
Nejkrásnější řemeslo. Moc se nemuselo vysvětlovat a už řinčela kladiva a dláta. Instrukce jsou jasné. „Vezmu špalek, seknu špalek, tesnu špalek a je z toho mistička“. A tak vezmu špalek, seknu špalek, tesnu špalek a koukám, že je z toho zase špalek. „Nojo, rychle to nepůjde“. Tohle řemeslo je králem trpělivosti. Dlouho se od každého z nás ozývalo tesání dláta. Jen u Pavlíka se pravidelně střídalo s citoslovcí povyku. Nakonec byly mističky vybroušené a z lžiček se dalo téměř jíst.
Drátenictví
Prvním stupněm dráteníka bylo oplotit sklenici. Když jsem poprvé spatřil plot tamějšího blázince, rozhodl jsem se, že tenhle level přeskočím. Udělal jsem dobře. Plotů bylo hodně a většinou skončily u mravenců v trávě. Začal jsem dělat náušnice. Byl jsem nadšený. První řemeslo, kde mi do toho nikdo nekecal. Klidně jsem si kroutil spirálky a navlékal korálky, jako holčičky zamlada. Byl jsem konečně ve svém živlu. Vyrobil jsem ještě náhrdelník a tím pro mě drátenictví skončilo.
Košíkaření
Specialitka pana Fo. Když nám Fo vylíčil základní formule košíkaření, nevěděl jsem, jestli mám začít, nebo rovnou skončit. Fo odborně radil: „Jaký košíkář takový košík. Blbý proutí není, blbí jste akorát vy. Každý košíkář to dělá jinak, tak si to dělejte, jak chcete. A pamatujte, každý amatér začíná bramborou“. Začal jsem modelovat, jak si Fo přál. Dno košíku šlo rychle a zkušený Fo se nemýlil. Suky proutí bruslily po dne a košík brambůrkovatěl. Šikovná Terka neustále řvala, že ji to nejde a Fo ji odborně radil: „To já nevím, jak to děláš. Dělej si s tím, co chceš. Stejně to bude nakonec křivý“. Na řadu přišla stěna košíku. 24 prutu jsem do dna ještě zabodl, ale když jsem se dozvěděl, ze jich tam mám dostat dvakrát tolik, šel jsem raději na večeři. Práce na košíkách neubíhala, mnozí to vytrvali, mnozí to vzdali. Pavlík ani nezačal. Se slovy „Já to udělám doma tatínku, odešel na velkou“. Venku ječela siréna Terka a radil tajfun Fo. Podařilo se mi všech 48 prutu do dna narvat, a tak jsem si řekl, že teď už to nevzdám. Druhý den jsem košík dopletl. Zakončením košíku se ani zabývat nebudu, pač to byla záležitost na dvě hodiny. Jsem ale rád, že jsem svoji brambůrku dokončil.
Nastal den, kdy učňové dosáhli zručnosti mistrů. Nastal den, kdy učení odchází a přichází poctivá řehole. Jak praví lexikon řemesel: „Není dobrého učedníka, který nezastíní mistra“. Tím poslaní řemeslné mekky končí. Vyučení tovaryši se vrací do svých krajů. Do krajů, kam lidské oko nedohlédne a lidská noha nedojde. Jdou po svých. Jdou nabiti elánem a zkušeností. Jdou dlouhou pěšinou. Jdou za obzor a tam to končí. Jdou vesele i smutně. Jdou domů.