(Prosím laskavého čtenáře, aby si povšiml, jak šikovně se autor vyrovnal se skutečností, že vodácká čeština nezná ekvivalent slova „háček“ v ženském rodě, přestože naprostá většina háčků je rodu ženského.)
Vodák Hlupák se z klabavského neúspěchu jen velice těžko vzpamatovával. Na Berounku se opravdu těšil a tak všechny své organizační schopnosti napřel do oprav lodi, shánění háčků, přemlouvání háčků, shánění lodi a ukecávání vodáčka Chudáčka:
„Pojeď na Berounku. Bude legrace.“
„Jó, já vim. S tebou vždycky. Na Klabavě se's skvlěle bavil, viď?“
„Na Klabavě jsme se tenkrát udělali, to je fakt, ale to jsem seděl za tebou. Teď budeš vzadu ty a řízení lodi budeš mít ve svých rukou.“
„Hmm.“
„A sehnal jsem dvě prima háčky.“
„Tak já si to ještě rozmyslím.“
Chudáček, povýšený takto na kotrčníka, si to nakonec rozmyslel špatně a přislíbil účast.
V sobotu ráno, po menších organizačních problémech, dorazila čtyřčlenná skupina budoucích vodáků, nezlomená zvěstmi o povodni na Berounce, do Chrástu.
Vodák Hlupák si v duchu zavzpomínal na Klabavu a poté odvezl své kamarády k Berounce raději vlakem. Uvědomoval si, že Chudáček je dobrý kamarád, ale byl si jist, že i o dobrého kamaráda by bylo možno přijít opakováním akce Klabava.
Nádraží v Sedlecku je kousek od řeky – slabé dva kilometry. Ale nafukovací loď, též zvaná „gumák“, váží něco málo přes dvacet kilo, takže oba gentlemani po chvilce vytahování rádi přenechali jedno ucho háčkům. První společná dřina pro obě dvojice, které měly před sebou 48 perných hodin, ve kterých budou makat jedna na druhého. Pojďme si je konečně představit:
Kotrčníka Hlupáka již známe. Ten si k sobě vyvolil svou tehdejší vyvolenou háčkačku Mlčku. Kotrčník Chudáček, ve své nové roli poněkud ještě nesvůj, získal do posádky Mlččinu spolužačku, nyní tedy háčka, Fínu. Ostatně hrdé tituly háčků přiznáváme oběma dívkám pouze v očekávání věcí příštích.
Lodě konečně u vody. „A je zase pohoda,“ povídá pověrčivý Chudáček. Hlupák se tváří povzneseně a mlčí. A uvažuje. Nebo že by na těch pověrách přece jen něco bylo? Pro jistotu tedy dodává: „Jak by taky nebyla?“
Obvyklý ceremoniál nafukování lodí proběhl ve vzrušené atmosféře. Nechybí nějaký ventilek? Pak ještě nezbytná svačina a už mohla začít instruktáž. To, co Chudáček Fíně nedoporučoval, to Hlupák Mlčce důrazně radil. Co Hlupák Mlčce zatajil z obavy o její život, to Chudáček Fínu naučil z obavy o svůj život.
Inu – jiný brav, jiný mrav.
Hlupákův první jez
Pak už se jelo. Hlupák s Mlčkou vyrazili první. Po chvilce si Hlupák očíhnul, jak se jeho gumáček chová s bagáží a lehounkou Mlčkou na přídi a pak už nevěnoval kormidlování mnoho pozornosti. Ať se díval, kam se díval, všude před sebou viděl Mlččina ramínka, šíji a hlavu. Ne snad, že by se koukal jen po proudu, ale když se chtěl někam podívat, tak tam otočil špičku lodi. Nějak podvědomě prostě nechtěl o nádherné popředí, které mu do filmu jeho života zapůjčila zdarma Ústřední půjčovna rekvizit, přijít ani na okamžik. Jako by věděl, že jednoho dne si to v půjčovně někdo rozmyslí a jemu zbudou jen oči pro pláč. Doslova.
Všechny jezy přenášeli. Cesta byla dlouhá a koupat se nechtělo nikomu. Nad provaleným jezem u Kaceřovského mlýna nebylo však mnoho místa na přenášení. A navíc po té úzké pěšince právě přenášela mnohočlenná skupina vodáků, kterou zde naše čtveřice díky úzké pěšince a svému spěchu dohnala. Kotrčníci vystoupili a šli „to omrknout“. Chvíli omrkávali a bylo jim jasno.
„To sjedem,“ kasal se Hlupák, „jen, abych přemluvil Mlčku.“
„To nejedu. Nejsem blázen. Nechci si tu vykoupat kytaru,“ okamžitě se s ním shodnul Chudáček.
Po chvilce naléhání se na jez šli podívat háčkové. A jelo se. Obrovské napětí. „Jaké to asi bude?“ přemýšlel Hlupák. „Není ta voda moc studená?“ uvažovala Mlčka.
A bylo to skvělé. Loď se jen trochu zhoupla a byli za vodou. „A bez přenášení! To je nádhera.“ Jásali oba a začali se ohlížet po druhé lodi. Ta nikde. Takže rauchpauza na sušenky a čekalo se. A čekalo.
Nakonec se Chudáčkova loď přece jen objevila: „Bylo to bezva, jen jsem musel pořádně přivázat kytaru. Vody jsme nabrali jen docela málo,“ halasil šťastně Chudáček za hrozného šplouchání v podpalubí.
Jez, na kterém jsme se udělali, ač jsme nemuseli
Obě lodi pluly za veselého klábosení k dalším jezům. Ten další byl u Žíkovského mlýna. Hrozivě hučel, byl dva metry vysoký a podivně rozlámaný. Tvářil se nepřístupně. Hlupák začal myslet na vodácká strašidla. V myšlenkách ho tahal vodník za nohu a do toho hučel jez. Už se chystal vydat příkaz k přenášení, když vtom na něj Mlčka roztomile zašilhala, andělsky se usmála a projevila přání jez zdolat.
Vodák překryl nejistý úsměv tvrdým chlapským úšklebkem a začal rozhodovat, kudy se pojede, aby se to sjelo.
„Musíme támhle, jak je to takové rovnější. Hlavně, abychom to shora poznali. Kdyžtak na mě zavolej, jó?“ povídal Chudáčkovi a už se soukal do lodě. Čumilům rozdával sebevědomé úsměvy, kochal se Mlččinými obdivnými pohledy, ale byla v něm malá dušička. Když se loď rozjela k jezu, uvažoval Hlupák: „Není ta voda moc studená?“ Zatímco Mlčka: „Jaké to asi bude?“
„Víc vpravo,“ volal kdosi z břehu. Hlupákovi se zdálo, že rozeznává Chudáčkovo: „Víc vlevo!“ A tak si stoupnul, aby se přesvědčil na vlastní oči. Usoudil, že doleva. Ale už to nestihl. Loď se vrhla pod dvoumetrový jez a bylo to opojné. Tak krásný pocit Hlupák s Mlčkou ještě nezažili. Už chtěli zvedat ruce nad hlavu, přistát a rozdávat autogramy, když v tom potměšilý zabalák lodí zamlel a než stihnul Hlupák zavolat na Mlčku, aby držela pádlo, plavala před ním Mlčka bez pádla. Vypadala vyděšeně, ale živě a tak začal Hlupák chytat jejich skromný majeteček, protože Mlčka nechytila nic.
Kupodivu uplavala jen loď a nějaký hadr. Loď ale z břehu chytil kamarád Chudáček.
Když potlučení trosečníci zjistili, že se jim vlastně dohromady nic nestalo, rozveselili se trochu. Mlčka se převlékla do Fínina náhradního oblečení, usmála se na vodáka Hlupáka a jelo se dál. Času věru nebylo nazbyt.
O závodním sjezdu Berounky, o noční Fínině navigaci nedaleko její chaty v Čilé, o přistání v bahně, o půlnočním vlámání k Fíně starší, o její pohostinnosti, o spaní až do božího poledne, o krátké nedělní projížďce k Týřovu, o Chudáčkově úsporné fotografické technice, jejíž podstata tkví v exponování více snímků (pokud možno historicky důležitých) na jedno políčko negativu, o přeháňce nad Rozvědčíkem, o balení lodí a cestě autem domů bych jistě ještě mnohé vyprávěti mohl. Ale nebudu. I tak mi už usínáte.