Setkání se uskutečnilo opět v Javorníku, v podzámčí. Vypadá to jako neutrální věta ku úvodní zeměpisné lokalizaci, ale už v tom to vězí. Když jsem tentokrát přicházel k tomu baráčku usazenému vysoko nad náměstím, napadlo mě, kolikrát zde ještě budeme pobývat, než si kastelánová konečně všimne, jak velké peníze by toto stavení muselo vydělat šikovnému podnikateli v oblasti turistického ruchu. Práce, kterou na zámku odvádíváme (a že tentokrát to opravdu tak nějak nestálo za řeč), se mi vždy zdála za takhle luxusní ubytování s tím neskutečným výhledem dolů na náměstí nepřiměřeně nízkou protihodnotou. Mějte si svoji Rusalku či jiné chaty hluboko v lesích a klidně i vzpomínky na Mlýn, já mám Javorník. Označení maloměsto mi zde zaznívá v těch nejlahodnějších tónech. Skoro žádná auta sem nejezdí, však kam? A ten zničehonic kopec s až drze vysokým zámkem. A ty parky kolem a pak alej dál. A když přijde ráno a člověk vykoukne, aby letmo přehlédnul, co nového na dlani, a pak popatří do dálky na zamlžené roviny. Ech.
Nechtěl bych být na Setkání sám, ale na takovémhle místě mi méně chybí ti, co na Setkání chybí. Ano, takže kdo tam tentokrát byl? Ještě méně členů než loni, ale už ani nepřemýšlím, proč ti lidé tak málo rozumí tomu, z čeho je tvořeno naše pidispolečenství. Zato spoustu nováčků, účastníků táborů. Bylo jich víc než starých, považte! Museli byste se myslím vrátit hezkých pár let, abyste napočítali takovéhle množství prázdninových přírůstků. Zvláštní v této naší pozdní etapě. A zvláštní lidé. Ale s tím už mám zkušenosti, to jenom tak vypadá pro nezvyk. Kupříkladu Fo byl také původně takový divný trempík, který do Campanuly nepatří, než se najednou zjistilo, že tvoří jádro. Podobně jedna protivná kuřačka ze Společnosti hledačů. Ne že by tedy ti někteří noví lidé nebyli zvláštní dle obecné normy – prostě klasičtí lúsři, ale tím právě podobní mnohým z nás, nebo spíš z vás, a tedy zvláštní tím způsobem, který nás v Campanule snad spojuje. Těším se, kdo se chytí. Nebojím se.
Netěší mě kvalita v Campanule provozované hudby a bojím se, že na doby, kdy jsem skřípal zuby, budu možná ještě nostalgicky vzpomínat. S odchodem Šemíka ta kvalita naší hudby drasticky poklesla, ale to bylo hlavně proto, že Šemík byl tak mimořádný hudebník. A i za Šemíka zde byl třeba takový Martin Trčka, který místy hudební průměr Campanuly strhával. Ale kde jsou jeho úchvatné Peponosovky a improvizace „spěte všichni sladce...“ či „občanku, občane!“ Na Setkání jsem kolikrát musel od provozované hudby utéct, a nebyl jsem sám, jak to bylo děsné. Říkám to tady takhle skoro naplno, protože se mi zdá nepravděpodobné, že bych se mohl dotknout těch, kterých se to týká, když neprojevili ani náznak toho, že by dbali na cokoli jiného než vlastní pocit uspokojení, který jim evidentně provozování hudby přináší. V duchu jsem se pod dojmem hudby na Setkání také omluvil jistému T. B. za svůj mírně přezíravý postoj k jeho hudebnosti a musel jsem ocenit, jak vyrovnané výkony vždy podával. Myslím to vážně.
Ale k veselejším věcem. A to dokonce mimořádně veselým. Na Setkání se letos naštěstí hrála nejen hudba, ale i baseball. Trochu smutné na tom je, že se tak stalo až na samém sklonku dne, po zbytné návštěvě cukrárny, takže se hra uskutečnila v posledních zbytcích světla a trvala trestuhodně krátce, ale i tak to byl úchvatný zážitek. Mimořádně veselé, ovšem jen pro vás, je to, že jsem se tentokrát ani jedinkrát nestrefil pálkou do tenisáku, byť jsem věděl, jak složité bylo tento obstarat.
Ať vezmu, co vezmu, všechno se mi na Setkání tak nějak líbilo. Hrabání listí je taková skoro až snobácká práce, a přece mi jde v těch javornickým parcích náramně k duhu. Což jsme tentokrát nedělali. Zato jsme vymetali pavučiny ze zámecké půdy. Že prý pavouci lezou po požárních čidlech a působí falešný poplach. Požárník Fo potvrdil, že je to běžné a že to taky zná. Když nám údržbář rozdal košťata a vedl nás nahoru, varoval nás, abychom se na půdě neztratili. Myslel jsem, že si dělá legraci. Půda je půda. Zámek je velký, tak bude mít holt velkou půdu, třebas jako tělocvičnu, no co. Ech. Takhle členitý a zajímavý prostor jsem už dlouho nenavštívil. Nebyla to půda jedna, ale vlastně mnoho vzájemně propojených půd, a vyznat se zde... Věru bych odsud nechtěl někoho zachraňovat, kdyby hořelo. Někde měla půda i dvě patra a připomněla mi Klapkovo vyprávění ze Tří mužů ve člunu o Bludišti v Hampton Courtu: pokud jste k té půdě nepřistupovali s přehnanými nároky a stačilo vám jenom se tak toulat, mohli jste si užít celkem příjemné odpoledne či dvě. Běda však, když jste si umanuli okamžitě najít východ, nedej bože měl-li to být ten, kterým jste vstoupili, nebo když jste pojali záměr sejít se s kolegy, které jste zahlédli právě před chvilinkou o patro níž. Pokud ve vás vzdorující půda navíc po několika marných pokusech orientovat se probudila paniku, bylo nejlepší usadit se na trám a posečkat, až půjde někdo soudný kolem, pokoušet se o cokoli sám byl čirý hazard s vaším duševním zdravím. Zkrátka úchvatný prostor jako stvořený na bojovku či podobnou hru. A z půdy je jen kousek na nejvyšší místo zámku a koneckonců celého Javorníku – věž s hodinami a dvěma zvony. Pavučiny jsem potkal asi tři.
Následující pracovní úkol – vyrejpávání trávy umenšující cestu v parku – byl hezký zejména proto, že jsme jej strávili dlouhým hovorem se starým (pouze služebně, nemyslím, že by čerstvá čtyřiadevadesátka byl nějaký věk) brontosaurem, který šel původně na hrad Rychleby. Hezky jsme si pohovořili o zlodějnách v Hnutí, tvrdil, že byl členem kontrolní a revizní komise, když objevila zpronevěru Vlka a Zikové. A pak taky ovšem vozila se vyrejpaná tráva v kolečkách pryč. No a jak jsou někde kolečka, tak už je to téměř jistý úspěch. Loňské Setkání – kdy jsme vyváželi došky ze zámecké střechy a s naloženým kolečkem bylo třeba se vždy rozběhnout a zprudka najet na prkno stoupající na korbu valníku, natolik zprudka, aby člověk nakonec dokázal překonat i ty docela poslední, ale zásadní centimetry na konci prkna, avšak ne natolik zprudka, aby se člověku kolečko z prkna sesmeklo – nuže tohle Setkání mám v paměti uloženo pod záložkou „jedna z nejzábavnějších prací“.
Celkově bych na naší práci na Setkání vyzvedl hlavně její didaktický význam: pro tu spoustu mlaďochů, kteří se kolikrát narodili, nevídáno, nejvýše těsně před 89. to byla ojedinělá ukázka toho, jak se pracovalo za socialismu. Což zakusit je cenné, jinde než na našich akcích to dnes jen těžko zažijí.
Na tradiční divadlo se vždycky hrozně těším, ale někdy vždycky jsem pak zklamán. Jsem holt oběť svého věku, zejména služebního, a idealizovaných vzpomínek (i když povznášející divadelní ruferismus není věc nijak dávná). Je sice pravda, že už na našich akcích nelze vidět nepříliš zábavné kusy s ideou z dílny Toma H. a spol., což je dle mého pokrok, ale také nelze vidět naopak mimořádně zábavnou šemíkovsko-trčkovskou operetu nebo minimalistickou kreaci Michal Pásek-Ofus. (Ovšem i o dost mladší Voříškovo „Dopito, Dopito, góly nedáváš,“ si vychovalo dlouho řadu příznivců.) Já vím, že lidé, kteří dělají to, co já teď, jsou mimořádně k nevystání. Totiž že mám jednak hemzy a jednak, hůře, hemzy o tom, o čem naprostá většina z vás nemá ani tucha, nikoho z jmenovaných nikdy nepotkala a asi ani nepotká. Ale stejně a prostě: We suck! Tolik tedy moje druhá reklamace k Setkání. Víc jich nebude. (Jazykozpytná zastávka: rád bych vám byl napsal, že roztomilé slovo hemzy má původ např. v německém hemzen, ale žádné takové slovo není, a tak vás zbaběle odkazuji alespoň na tuto poznámku; praktické anglické suck byste ve většině slovníků nalezli pod správným, ale méně využívaným významem sát, cucat apod., avšak náš – v hovorovém jazyce o moc frekventovanější – význam je něco jako „být trapný“. Ale když se to napíše česky, tak to nemá to kouzlo.)
Musím zde ale již konečně vyzdvihnout to, čím se toto Setkání tvořivě odlišovalo od jiných a co mu z mého pohledu dodalo obzvláště lahodnou chuť: totiž celodenní vejšlap s přespáním venku. Toto je specifický přínos letošního organizátora, předsedy Bartuška (a mimochodem naše společná trampsko-skautská minulost, na kterou jsem tímto pyšen). Původně jsem v tom záměru neviděl nic až takového, v sobotu ráno jsem si bez velkých očekávání prostě sbalil pár věcí a spolu s ostatními seběhl na autobus do Bílé Vody. Nemaje karimatku, ani jsem původně neplánoval protahovat to přes noc a hodlal jsem se vrátit do Javorníku ještě téhož večera. Bude to prostě takový výlet, říkal jsem si. To jen ukazuje, jak snadno člověk pozapomene na ryzí kvality těch nejprostších věcí. Sice se mi celý den šlo o něco lehčeji než ostatním putovníkům, byv o spacák lehčí, ale přeci jen je to úplně jiná cesta, když se nekončí před setměním v komfortu ubytovny. Ty naše kratičké výlety z posledních Setkání nedovolovaly pocítit tu hezkou chuť celodenních putování s nejistým noclehem. A pak – oheň! Jako bych to byl nevěděl. Večer, už se setměním, skončili jsme na Rychlebském hradě a rozdělali zde oheň. Seděli jsme kolem, opékali chleba (ale má ta Campanula stejně mezery, na ohni opékané buřty nic nenahradí), trochu zpívali a hráli na kytaru. Jak se jen můžeme obejít na většině našich akcích bez ohně? – Myslel jsem, že těch několik kilometrů zpátky k zámku ještě v noci dojdu, a docela jsem se na tu temnou osamělou cestu těšil. Ale pak mi holky půjčily spacák s tím, že si samy sepnou dva další a přespí ve třech. Který trouba by něco takového překazil?
Ale ještě než se dnu dostalo takovéhoto vyvrcholení, užili jsme i spoustu jiného hezkého. Naše cesta z Bílé Vody vedla přes léčebnu, ve které pracuje legendární člen Campanuly (kterého se bohužel nepodařilo sehnat, aby si jej členové mohli prohlédnout; vždyť v současné Campanule víme už snad jen tři, jak vypadá), na Borůvkovou horu. Zde se sešli v 87. čeští disidenti s polskými, je zde o tom informační tabule s dobovým vrcholovým fotem, na kterém můžete rozpoznat např. Václava Havla. Samotný text zpravující o této události stojí za ten výstup. Musil jsem připustit, že Brontosauři kupodivu nejsou těmi, kteří odvádějí nejlajdáčtější práci, jak jsem si doposud myslil. Horší než tabule na Borůvkové je snad už jedině tabulka na zámečku u kladenských medvědů, protože to je mosaz. Názor, že byla zásadní chyba učit psát každého, vyznávám ovšem už dávno.
Na Borůvkové hoře však především právě postavili rozhlednu. Ta nás nahoru táhla zejména. Rozhledna byla hezká, nová a zamčená. Známý buran Fo, nebo to možná byl známý buran Plaček, začal zkoušet, zda některým z jeho klíčů nepůjde dveře odemknout. Cítil jsem se poněkud nepohodlně, snažil jsem se předstírat, že k tomu člověku nepatřím a vůbec jsem chvilku vykazoval rysy své horší části. (Je to ta část mé povahy, která spolu s Hujerem gestikuluje na třídu, ať přestane zpívat Prší, prší, jen aby nebyly nějaké nepříjemnosti.) Pak ale začali zkoušet své klíče i ostatní a já jsem musel uznat, že postavit na kopci zamčenou rozhlednu je opravdu blbost a šel jsem vyzkoušet svůj svazek klíčů. (Nepasoval ani jeden.)
Svojí mimořádnou vyhlídkou se tedy vrcholek Borůvkové památným nestal, zato ovšem hrou na schovku bezpochyby ano. (Což tedy mezi námi opět jen vykrádá kdysi silnou tradici Bartušek-Žižka. Já samozřejmě netvrdím, že by snad jeden z nás dvou vynalezl hru na schovku, ale hrát tuto hru, když se člověk výrazněji vzdálí svým osmým narozeninám, to není samo sebou, to si opravdu již žádá osobní tvůrčí vklad.) Hra na schovku nemá vysloveně složitá pravidla, i tak nám však zabralo docela dost času, než všichni skutečně pochopili princip hry a především záludnosti pikání a zapikávání. Jako dělaný pro účely pikoly se ukázal jakýsi vrcholový patník – jo, vlastně to asi byl hraniční kámen. Své mimořádné postavení v historii již bezpochyby neztratí fenomenální zapikání pikajícího Tomáše Velkou Hankou. Tak přesvědčivý výkon jsem už dlouho neviděl. Byť byl podán toliko ve velmi specifickém žánru pikání, jeho kvality jsou takové, že jakékoli hranice žánrů překračuje. Dovoluji si jej nominovat na výkon roku. Hanka využila toho, že v okolí pikoly se pohybovalo i několik málo turistů. Když Tomáš pikal, seběhla hodný kus po cestě, oblékla si bundu, zanořila se do vysokého límce a na záda nasadila batoh. Potom se velmi pozvolným krokem, jaksi kolébavě a od jednoho okraje stoupající cesty k druhému – prostě přesně tak, jak chodí buď starší nebo již notně ušlí turisté – vydala k vrcholu. Bylo to věrné a nesmírně přesvědčivé. Byl jsem schován právě tak, abych měl celou akci přímo na dlani. Musil jsem obdivovat Hančinu chladnokrevnost. Tomáš stále popobíhal v bezprostřední blízkosti pikoly. Neustále se rozhlížel na všechny strany. A teď, teď kouká přímo Hančiným směrem, přímo na Hanku, zdálo by se. Ale ne. Přejíždí očima terén a na „turistu“ vůbec nezaostří. Jsou jen maličký kousek od sebe. Ale Hanka nezrychlí, ani nepopoběhne, natož aby snad k pikole přiskočila. Krokem znaveného chodce překoná i poslední metry a jako by si chtěla po tom dlouhém výstupu jen na chvilku ulevit, opře se o pikolu. A ano, je to tu. „Deset, dvacet, Tomáš.“ Teď teprve diváci začínají šílet. Pikolík Bartušek rve si vlasy. Krásná akce!
Nedokázal bych zakončit pohnutěji. Tedy jen pár posledních slov. Setkání se mi tentokrát mimořádně líbilo i proto, že jsem si z něj přivezl něco domů. Množství logických hádanek, z nichž některé marně řeším dosud. A to je přece také hezké, ne? Jak říkám, bylo to tak skvělé, že jsem vám to prostě musil napsat. Akorát že jsem se teď dost namlsal a nebude se mi chtět chodit vydělávat penízky.