Elita

Čím víc jsem od Campanuly vzdálen, tím víc se snažím být v případných úvahách o ní opatrný, abych nakonec dočista nezaměnil někdejší skutečnost s dnešní nostalgickou a idealizovanou vzpomínkou, jak to tak často bývá. Ale tentokrát mi přijde, že ten odstup dovolil mi jasněji vidět to, co jsem se tehdá ostýchal si myslit. – Campanula byla v rámci Hnutí elita. Čím víc jsem tu kacířskou myšlenku promýšlel, tím víc se mi zdála správná. Mnohé věci se tak najednou jevily pochopitelnější.

Hnutí Brontosaurus má řekněme nějakých třicet článků. Jejich činnost a podoba je jak známo velmi rozmanitá. Tvrdit, že jeden z těch článků je lepší než ostatní, má v něčem navrch, vypadá na první pohled jako nabubřelost. Ovšem tvrdit opak, tvrdit, že všechny ty články jsou stejně dobré, je natolik v rozporu s realitou, že to jen občas vyjádří nějaký hyperkorektní blb. Jinak se spíše zdůrazňuje, že články jsou natolik rozmanité, že jsou vlastně nesouměřitelné. Vždyť přeci volba kritérií takového srovnání je problematická a vždy nakonec subjektivní. Hm, něco na tom je, ale.

Nesamozřejmost kritérií nepanuje jen v takovém shluku organizací jako je Brontosaurus, ale ledaskde, i v rámci celé společnosti. A přeci lidé mají přibližně sdílený pojem elity, i třeba sociologie s konceptem elity pracuje. Našinci, kteří utekli bojovat proti nacistům, jsou kupříkladu jednou takovou obecně respektovanou a uznávanou elitou. To, jaký osud jim po válce připravili komunističtí zločinci, vlastně jen potvrzuje, že i oni si toho byli perverzním způsobem vědomi. Elity zkrátka jsou, stejně jak ve společnosti, tak v Brontosauru. Teď jen jak se nesplést při jejich hledání.

Campanula byla elita. Vezměte si Almanach, vezměte si Mlýnek, který Campanula měla čím naplnit. Vezměte si těch nápadů a myšlenek, které se v Campanule přihodily. Ovšem co považuji za nejdůležitější: vezměte si tu šíři sféry diferencí, která byla v Campanule přístupná. Vysvětlím. M. i P. kupříkladu si oba myslí, že rozumějí hudbě, protože ji oba rádi poslouchají a provozují. P. si myslí, že protože pro hudbu má opravdu vášeň, je jeho hudebnost stejně dobrá jako ta kolegy M. Ovšem když M. i P. poslouchají, vyberme čistě nahodile... třeba... jo, Redlovu píseň Večer křupavých srdíček, P. má jen libý pocit, kdežto M. je navíc schopen rozpoznat škálu jemných diferencí. Dokázal by melodii zaznamenat do not, ví, kdy zaznívá dominanta, kdy subdominanta a kdy se skladba navrací k tónice, rozezná, v jakém intervalu je postaven dvojhlas atd. S těmi diferencemi může M. naložit různě: může je syntetizovat, analyzovat, může od nich odhlédnout a poslouchat jen citově jako P. Ovšem P. takhle citlivého rozlišení schopen není, takže když poslouchá citově, není to totéž, jako když M. odhlíží od diferencí. A mimořádnou schopností diferencovat Campanula vynikala nad celé ostatní Hnutí.

Možná to zní odtažitě, zkusím to tedy ještě jinak, odtažitěji: skutečnost je třeba idealizovat. O tom, jaká fakticky a opravdicky doopravdy byla praxe Campanuly, můžeme se donekonečna přít: kupř. byl opravdu Mlýn tak mimořádným místem? Měl Šemík tak negativní úlohu? Je třeba plivat zubní pastu mimo potok? ... Svět zkrátka podléhá interpretaci, fakta z něj, zejména ta lidská, nejsou holá, prostě daná. Ale když tak, pak také není důležité pouze to, co se hmatatelně, viditelně děje, tedy nejen praxe Campanuly, ale rovněž ideje. Můžeme mít nesoulad v tom, nakolik se Campanule dařilo vztahovat ke kdejakému tomu ideálu. Ale. Ty ideály, ideje zde byly. A to je to! Někdo znalý třeba může přijít s tím, že vzato kolem a kolem, praxe Campanuly byla obdobně neuspokojivá jako v jiných článcích. Ale praxe s ideálem je o dost lepší než bez něj. Když na to přijde, M. může píseň zapsat do not. Když na to přišlo, Campanula mohla naplnit ideál. Ba však i někdy naplnila. V Campanule byla přítomna spousta ideálů, v Campanule se mnohému rozumělo, v Campanule byl k mání cit pro jemné diference. Campanula byla elita proto, že případně mohla to, co jiné články nemohly.

Ale abyste neřekli, že jsem ku čtenáři bezohledný pisatel: napadl mě jeden dočista konkrétní příklad k té schopnosti jemnějších diferencí. Biopotraviny a nemaso na campanuláckých táborech – to, že tak, tedy dráž, složitěji a proti tření, je jeden takový ideál, který plyne z pohledu schopnějšího jemnějších diferencí než pouze dle kritéria ekonomičnosti, jak je to jinde běžné. A koukám, napadl mě i druhý příklad. Pokud o tom nevíte, Hnutí dělalo tyto prázdniny „humanitární akci“ v Indii na pomoc tamějším sirotkům, což znamená tábor, kam se účastníci dopravili letecky. Nemůžu si odpomoci od přesvědčení, že v dobách, kdy v radě Hnutí zasedali dva, tři či nevím kolik minulých Campanuláckých, by se o takovéhle věci viditelně diskutovalo. Třeba by zazněla myšlenka, že slovo „humanitární“ je z těchto a těchto důvodů v tomto kontextu nepřiměřené, nebo třeba že letecká doprava na tábory se z těch a těch důvodů neslučuje s ideály Hnutí, čili ať si letí pod svým jménem atd. Je dobré, když některé myšlenky, třebas s nimi nesouhlasíme, aspoň zazní (v tomhle právě nedoceňujete Vaculíka). Ale vždyť to Hnutí si nemá ty myšlenky ani kam napsat, protože je psát nepotřebuje. A tak se dnes na stránkách Hnutí jen neproblematicky dozvíte, kdy odlétá letadlo.

Campanula byla elita proto, že případně mohla to, co jiné články nemohly. Jistě, když sem přijde nějaký Brontosaurus, který není z Campanuly, řekne – kdyby že chtěla, mohla? Však toto není žádný argument! Dělala? Nedělala. Tak jakápak elita?! Ale proti takovému podceňování ideálů já žádné argumenty nedám. Já píšu pro Campanulácké, kteří mají tu elitu v zádech, aby ji ucítili. Jen jedné námitce bych dopřál sluchu: naše elita nesplnila svoji „historickou úlohu“, mohla mnohé, zůstala pod svou mírou. Ovšem vzhledem k tomu, že to lze namítnout s výjimkou Masaryka snad každému, jsem v tomto bodě ve svých soudech opatrný.