Nedokázal jsem si představit, jaká je to vlastně dřina. Vůbec to není tak klidné a pasivní - to pasení - jak jsem si původně představoval. Hned první den jsem se rozloučil s představou klučiny, co sedí na kameni a fouká do píšťalky. Celý týden jsem lítal dolů a nahoru na horu a nebylo to mé rozhodnutí - to vůle ovčí a kozí mě proháněla po kopcích, ale abych stádečku jen nekřivdil - uznávám, že dokázalo byt občas i klidné. Byl to pro mne svátek, když kozy pochopily, že nejsou převlečení kamzíci a přestaly/i lézt na ty zatracené skály.
Byly to nádherné chvíle, kdy jsem si mohl sednout do trávy a těšit se z pomalého putování oveček na obloze - tam jich bylo o něco víc. Zde se člověk velmi velmi z p o m a l i l - na ničem jiném zde nezáleželo, ovce a kozy mi samy dokázaly říct, kdy nastal čas vyhnat je na pastvu a také mi samy daly vědět, kdy už jsou unavené. Mohl jsem si zde všímat slunka - toho poutníka po obloze, zde jsem byl součástí střídání dne a noci. A spánek pod hvězdným nebem, a přímo pod úplňkem byl jistě více "úplný". Ještě k tomu místu - bylo nádherné, když se člověk na chvilku zastavil na kopci - stejně se potřebuje vydýchat - a z výšky sledoval stádečko, a pod ním pod strání právě projížděla lokálka - jedna ze 14-ti které tudy projížděly. Dokonce i stojvůdci ví, že zde jseš se svým stádečkem - a proto již tradičně předem zatoubí, to kdyby náhodou nějaká ovečka seběhla dolů až ke kolejím a ti strojvůdci, co jsou zde tak opatrní na tvé stádečko, ti vždycky ještě zamávají.
A cestující? Někteří si ani nevšimli - zřejmě příliš unaveni ze svého zaměstnání, ale v každém vláčku se našlo pár těch, co se dokázalo radovat, když zahlédli pasáčka - chlapce co pracuje od slunka do slunka.
pasáček