V malé obci Milovice nedaleko Lysé nad Labem vybudoval kdysi kterýsi císař CK Rakouska Uherska vojenské cvičitě. Za první války zde byli Italtí zajatci, od roku 1968 Sovětští vojáci. V součastné době zde bydlí moji kamarádi Roman a Verča, kteří zde koupili byt a pozvali mě a Haha na přátelskou návštěvu. Místo očekávané vesnice jsme dorazili do města, které v době největí slávy socializmu mělo a 100 000 (většinou Rusky mluvících obyvatel) obyvatel. Po odsunu Sovětských vojáků zde zůstala asi 1500 místních obyvatel na pravo od kolejí a dvě obrovské sídliště vlevo od kolejí, kde nikdo nebydlel a nikomu nic nepatřilo. Jak u to v takových případech bývá, tak do těchto domů vtrhli jedinci všelijací a začaly domy rozebírat. Než se Česká a Ruská strana dohodli, komu sídliště vlastně patří a kdo má komu co zaplatit, zbyly ze sídlitě jen ruiny a všeobecně se očekávalo, že časem spadnou a sídlitě pohltí okolní příroda. Nestalo se tak. V poslední době různé firmy koupily jednotlivé ruiny a začaly je opravovat a prodávat zájemcům o byty. Milovice jsou nedaleko Prahy a levnějí ceny sem lákají mnoho lidí za bydlením i přes nutnost dojídět. Tak teď se tady ve staví a inovuje. Je velmi zajímavé, jít po ulici a po pravé ruce vidět čerstvě opravené paneláky a po levé ruce paneláky zcela vybydlené, procházet se bývalým generálním tábem nebo kolem výstavných vil generálů. I když je to zajímavé, tak já jako občan malé obce na Vysočině bych tady rozhodně bydlet nechtěl. V úplně jiné fázi ničení a obnovy je železniční tra ze Smiřic do Hněvčevce. Ale o tom u je druhý odstavec.
Tento odstavec neměl původně být vůbec kritický, naopak měl být veselý, plný humoru, čtivý, zkrátka měl být nejlepší. Bohužel jak jsem se rozepsal o Smiřické lokálce, tak jsem úplně zapomněl o čem měl vlastně být a za nic na světě si nemůžu vzpomenout. Bohužel mám pocit, že s mou pamětí to s přibývajícím věkem bude stále horší a jestli to takhle půjde dál, tak mě, stejně jak Smiřickou lokálku, spasí jen zázrak. Proto než zapomenu úplně vechno, tak rychle přecházím k odstavci čtvrtému a poslednímu.
Krajina Vysočiny má v českém plenérovém krajinářství zcela výjimečné postavení. Mnoho vynikajících malířů konce 19. a začátku 20. století našlo právě zde pramen poznání k vyjádření kompozice krajiny ve svých dílech, tvořených většinou v plenéru.** Právě v centru této krajiny se nachází městečko Sněžné a v něm má oblíbená galérie. Její majitelka, využila toho, že po okolí se potloukali a potloukají vynikající krajináři a začala zde jejich díla vystavovat a prodávat. No a já ze všech malířů mám nejraději krajináře, co jak mi Míša Žižka na Setkání vysvětlil je dáno tím, že jsem vesnický typ člověka a moderní umění má svůj původ ve městě a krajináři na venkově. Ale ať si je to jak chce, já mám stejně nejraději krajináře. A kdy má člověk nejraději krajináře, tak si většinou neoblíbí galerie moderního umění, ale ty, kde vystavují krajiny. Proto má nejoblíbenější galérie je ve Sněžném. Malíři krajináři prakticky nikdy nemalují přesně to, co vidí, ale krajinu si na obrazu upravují podle toho, jak se jim to líbí a jak předpokládají, že se to bude líbit návtěvníkům galérií a případným kupcům. Proto u pěkné dřevěnice nikdy nenamalují moderní přístavbu, která se nikomu nelíbí, voda v jejich potůčcích je vdy křišťálová, i kdy ve skutečnosti teče kolem vepřína, pole nejsou širé lány, ale malá udržovaná políčka a louky. Skoro přesně tak, jak by jsme chtěli, aby krajina vypadala, ale jak většinou nevypadá. A tak i z obrazů součastných krajinářů nás na duši hladí krajina, kterou jsme u dávno ztratili a kterou u asi nikdy nezískáme.
* Úplně poslední jízdu jel vlak ze Smiřic do Hněvčevsi a už se nevracel zpátky. Proto jsme do Hněvčevsi jeli předposledním vlakem tam a posledním zpátky.