Ták, akce byla. Odehrála se někdy na konci minulého roku a sice na Rusalce. Už šéfredaktor lituje, že mě oslovil? Dobrá. Setkání zorganizoval Aragorn a pozval zřejmě kde koho, protože nás chvílemi na Rusalce bylo až osmnáct, pokud mě paměť neklame. (Ano, Rusalkou opravdu myslím tu roztomilou chatičku u silnice na Červenohorské sedlo.) Tlačenice obvykle nevyhledávám, i když jistě, záleží na tom, s kým se tlačíte. Ale ještě jsem nepotkala takového, s kterým bych stála o tlačenici i v noci... No, nebylo to zas až tak hrozné, trochu přeháním, aby to byla literatura. A rozhodně to nemyslím tak, že by napříště měl být někdo „přespočetný“ kvůli pohodlnosti připuštěných odmítnut. I přes naznačenou tlačenici jsem ale byla trochu překvapena složením účastníků (no, a někteří mohli být zas na oplátku překvapeni mojí přítomností:-). Děcka byla fajn, ale myslela jsem, že je to akce Campanuly a že tedy budu mít tu čest potkat některé zasloužilé Campanuláky, které znám jen málo nebo dokonce jen z doslechu. Prostě jsem očekávala, že se pořádně dozvím, co je to Campanula... Ale asi mi nepřísluší, abych na tohle měla nějaký názor, protože si uvědomuju, že vlastně ani moc nevím, kdo z přítomných byl členem a možná mám špatnou představu o té „zasloužilosti“. A důležité je, že mi bylo mezi těmi lidmi na Rusalce dobře a za to jsem vděčná.
Ale abych konečně napsala něco kloudného o akci samé. Takže, lyžovali jsme. Ona to totiž byla běžkanda. Ale raději přestanu šéfredaktora svojí prostoduchostí dráždit. Víte však, jak je to těžké napsat něco zajímavého, když stejně všichni víte, jak takové akce probíhají? Tak schválně, řekli byste, že jsme byli... Na Švýcárně? Byli, hned druhý den, tuším. Na tomhle... Vidíte, teď mi to vypadlo. No, prostě na té druhé chatě jsme také byli. Jeden den někteří z nás podnikli dlouhatánský výlet kolem Pradědu, po hřebeni dál... Na Skřítek? Asi na Skřítek. Ten den byl pozoruhodný také na obou koncích (nejen uprostřed): začali jsme totiž náš výlet na vleku kousek nad Rusalkou. Tentokrát jsme nemuseli závistivě koukat, jak si sjezdaři hoví. Krásně jsme se svezli (tedy alespoň většinou, nechci napovídat, ale zeptejte se šéfredaktora na jeho jízdu;-(). Den jsme zakončili další hezkou atrakcí: saunou na sedle. Ani nejde vypovědět, jak slastný je to pocit po celém dni stráveném venku nechat teplo pronikat až do morku kostí a potom krásně vymydlená vracet se do té milé chaty klidně bez šály, čepice a s rozepnutou bundou, protože nashromážděné teplo nedovolí, aby vám hned tak byla zase zima.
Za zaznamenání asi stojí architektonický počin, který se uskutečnil v bezprostředním okolí chaty. Rusalka má náměstí! A to dokonce náměstí s pomníkem. To bylo tak. Raději nejmenovaný přítomný... jak to říct... přítomný člověk velice nás přesvědčoval o zasloužilosti a vůbec obecné skvělosti muzikanta, kterého bych vlastně rovněž nemusela jmenovat (on ten nejmenovaný propagandista bude mít vztek). A přesvědčoval nás tak dlouho, s takovou vehemencí, důsledností a neodbytností, prostě tak dlouho otravoval, že ten jeden muzikant je nejlepší, až jsme si řekli, že mu postavíme ze sněhu pomník. A jakýpak se asi dá postavit ze sněhu pomník, že? Zbudovali jsme bytelný sněhový blok 1,2 x 1,2 x 1,2 metru a na něj umístili – samozřejmě že sněhuláka. Či spíše sněhuláčka, ale se vším všudy, s kastrolem na hlavě, s mrkvovým nosem a s knoflíky. Jen si teď už nevzpomenu, zda jsme mu také nakonec dali do „ruky“ kytaru. Bylo to celé samo sebou míněno jako vzdor a výsměch a vůbec ne oslava. Ale nejsem si jistá, zda to ten člověk, který mi skoro onoho muzikanta znechutil, byť proti němu normálně nic nemám, vůbec pochopil. Tak jak tak náměstí s pomníkem před Rusalkou vzniklo a do jara, počítám, je možno si obojí prohlédnout.
Když tak přemýšlím, co mi ze silvestra v hlavě ještě zbylo, nemůžu přijít na nic jiného než na komickou (nechci se nikoho dotknout) diskusi o alkoholu. Na to opravdu nejde zapomenout. Na Rusalku, na které se dle tradice nepije alkohol, přitáhl jeden z účastníků několik krabic vína (jistě přitom vynaložil mnoho úsilí hodné dobřejší věci). Měl z toho být svařák. Začala mela, která mě svojí prudkostí zarazila. Zejména příznivci tradic a odpůrci alkoholu s razancí a nesmlouvavostí (hodnou dobřejší věci) obuli se do proviněných ožralů a alkoholiků. A Rusalkou obcházelo strašidlo delirium tremens. Ne, přeháním. Jen že kdybych byla mezi dotčenými, asi by mi vadilo, kdyby na mně někdo chtěl prosazovat svoji vůli. Vždyť to bylo mezi kamarády, tam by si měli být všichni rovni, ne? Ale nevím. Jsem bytost asi spíše svobodomyslná, než oddaná tradici, takže možná nemám k tradici ten správný přístup. A můj názor není důležitý. Ten okamžik přelomu starého roku a nového jsme prožili na silnici nad Rusalkou, hezky v kroužky a držíce se za ruce. Z toho místa prý normálně bývá vidět do údolí, ale my jsme viděli akorát mlhu bezprostředně pod nosem. A jen zdálky k nám přicházel rámus a rambajz, který naznačoval, že jsme vlastně ten přesný čas propásli, ale nemyslím, že nám to vadilo.
Jo, a také si ještě vzpomínám na pár her, které jsme hráli. Jeden večer to byla taková divnost, kdy si dva lidé sedli proti sobě a měli za úkol hovořit, oba a zároveň, sobě navzdory. Kdo se nenechal přerušit a vydržel déle, postupoval dál. Trochu se to zvrtlo, protože se ukázalo, že jsme vesměs parta užvaněnců a že nám nečiní problémy dlouhé minuty si nerušeně brebentit a brebentit. Přihlížející se ale většinou nenudili, stačilo soustředit se na jednoho z hovořících a člověk si většinou vyslechl poutavou přednášku. Třeba o neotřelých způsobech využití cedníků nebo faktograficky bohaté provedení po tratích ČD, ba i pohádky se říkaly. Jiný večer jsme hráli divadlo, které bylo bohužel ovlivněno předchozími spory. Další hry se myslím moc nevyvedly, ale to tolik nevadilo, protože jsme měli kytaru (jistě že došlo i na toho nejmenovaného opomníkovaného, ale to už bylo dobré, to byly jenom písničky).
No, šéfredaktore, a nic jiného mě už vážně nenapadá, musí ti to stačit. (A to si ještě pořádně rozmyslím, jestli příště někam pojedu – když to má takováhle rizika.)