Podle skutečné události, avšak mírně přikrášleno.
1. fáze: ZLOČIN
Od té doby, co jezdím na akce Hnutí Brontosaurus a snažím se sblížit s přírodou, se v mém rodném městě začínají odehrávat ekologicky nelibé jevy. (Je to zákon schválnosti, nebo si jich jen více všímám?) Ještě jsem si nestačila zvyknout na invazi hypermarketu Globus na hezkou louku za městem, kam jsem ráda chodívala na procházky, a už je tu další problém: na rohu naší ulice, na jednom z mála travnatých plácků v celém okolí, se objevily dva igelitové pytle podezřelého obsahu a rozbitý starý kufr. Samo sebou, že (nejen) mě to velice zamrzelo a na adresu pachatele ekozločinu mě napadlo neslušné slovo začínající na pra- a končící na -se, ale logicky uvažujíc, dospěla jsem k názoru, že to mohlo být horší, dva pytle se snad ještě dají ekologicky „zneškodnit“. Zítra s tím něco udělám, rozhodla jsem se. Druhý den ráno vstanu, podívám se z okna a ouvej! Odpady se rozmnožily! Než se obyvatelé naší ulice vzpamatovali, narostla hromada několikanásobných rozměrů a pohltila veškerý trávník. Odpovědné úřady nereagují a hromada se zvětšuje a zvětšuje…
Prchám si uklidnit nervy za město, ale ne do hypermarketu Globus, raději někam, kde očekávám blízkost přírody a kýženou trávu. Postupně však zjišťuji, že realitě neuniknu: kam se hrabe tráva na novodobý „imidž“ příkopů u cesty! Vykvetly zde PET lahve, pytlíky s nápisy TERNO, MAKRO, DELVITA, hadry, papíry, stará bota, železný šrot, pneumatiky, a teď pozor – několik promaštěných krabic od hamburgerů a hranolků, vedle nichž se na kusu starých novin vyjímal nápis: MOHOU ROSTLINNÉ TUKY VYTLAČIT ZABIJÁK CHOLESTEROL?
Došla mi trpělivost. Má tvář nabyla odhodlaného výrazu a v hlavě se mi zrodil plán. Účtuji s tebou, světe! Teď jsem EKOTERORISTKA.
2. fáze: TREST
Dalekohled, foťák, tužka, papír, telefon, všechno sem! Budu hlídkovat u okna neúnavně: ekopadouchové, vaše dny jsou sečteny!
A vida: tu se jeden blíží, s vozíkem se k haldě plíží. (Tož ty tak, strécu?! Jen počké!)
Otvírám okno a drsným hlasem zvolám: "Nepřibližujte se! Černá skládka! Situaci monitoruje Městská policie!" Občan se váhavě zastaví. Zpátky domů s odpadem se mu evidentně nechce. Rozmýšlí se, zda pro něj představuji reálné nebezpečí. Vtom se jako blesk z čistého nebe vyřítí na scénu sousedovic štěně Dorinka a se zuřivým štěkotem nabíhá na pachatele. Je rozhodnuto. Dotyčný se i s vozíkem obrací na nedůstojný ústup. Díky, Dorinko! Zasloužíš si čestný titul Ekopes 1. stupně.
Už s lepší náladou hlídkuji dál. A dočkám se: se strašným rachotem se přibližuje hromada zrezivělého plechu. Děje se cosi divného. Nějací lidé se přehrabují ve skládce. Potom zmizí. Hromada plechu se opět dává do pohybu. Ekoteroristický mozek pracuje na plné obrátky: není to šrot, je to automobil Wartburg. Okamžitě zapisuji státní poznávací značku.
Pozdě v noci u nás zvoní Městská policie. Muži zákona se přidávají na naši stranu! Vše fotografují. Odbor životního prostředí vysílá vůz Technických služeb, skládka mizí.
Tak – co dodat?
Škůdci Země, už vás máme,
dál vás řádit nenecháme!!!
EPILOG
Bohužel, realita je většinou trochu fádní a nekončí happy endem, proto, abych uvedla příběh na pravou míru, musím dodat, že pouhých pár dnů po zásahu Technických služeb se na trávníku objevila další bednička odpadků a v naší schránce jeden anonymní dopis. Ekoteroristé se však nevzdávají: k malé bedničce už další nepřibyla a pisateli jsme na stopě…
Pokračování příště.
*)
Definici ekoteroristy si představuji asi takhle: Muž, ochotný pro záchranu přírody použít i velice drsných a razantních prostředků. Bydlí většinou v jeskyni (např. ekoterorista Karel), je silný, statečný, málomluvný a pohrdá civilizací. Ekoteroristka = dívčina podobných vlastností.